Текст книги "Fašizující „antifašizmus“ liberálů („O aktuální situaci“ č. 2 (113), květen 2014)"
Автор книги: (VP SSSR) Vnitřní prediktor SSSR
сообщить о нарушении
Текущая страница: 1 (всего у книги 2 страниц)
Vnitřní prediktor SSSR
Fašizující „antifašizmus“ liberálů
„O aktuální situaci“ č. 2 (113), květen 2014
1. Liberálové v pozici „kočkodana s brýlemi“
A analytické zápisce „Jejich kampf proti lidskosti“ (ze série „O aktuální situaci, č.1(112), r.2014“) jsme psali, že poté, co vedení Ruska nepřiznalo nacistický režim, porozený na konci února 2014 v Kyjevě tajnými službami USA rukama ukrajinských „majdanutých“, a dalo na vědomí, že bude profylaktovat pokusy realizovat analogický scénář v Rusku, domácí liberál-“antifašisté“ budou všechny přesvědčovat, že v Rusku už fašizmus zvítězil. Následný běh událostí tuto prognózu potvrdil.
Taková pozice liberál-“antifašistů“ podrozumívá, že právě „Rusko je hrozbou světlé budoucnosti lidstva“ a to nebezpečí „civilizovaný svět“ je prostě zavázán likvidovat dříve, než se realizuje v agresi Ruska proti „civilizaci demokracie, zákonnosti a práv člověka“, tj. proti Západu. Tím se defakto domácí liberál-“antifašisté“ stali už popostrkávači k další světové válce na všech šesti prioritách zobecněných prostředků řízení/agrese „civilizovaného“ Západu na zničení Ruska – svébytnosti jeho kultury a fyzického vyhlazení jeho národů. Proto existuje ostrá nutnost zabývat se prozápadními liberály tím spíše, že Západ, jak je to ukázáno v pracech VP SSSR, není spasitel lidstva navzdory jeho vlastním sebehodnocením, ale nejfalešnější a nejagresivnější regionální civilizace (ve srovnání s ostatními regionálními civilizacemi planety), díky zvláštnostem biblické kultury jako informačně-algoritmického systému.
Pro domácí liberály během veškeré historie existence liberalizmu v Rusku je charakteristická zejména absence vlastního umu, v důsledku čehož už bezmála dvě století čerpají ideje pouze z textů myslitelů Západu, tj. opičí se a nic více. Defakto jsou intelektuálně ještě níže, než slovutý kočkodan z básně I.A.Krylova „Kočkodan a brýle“.
To je charakteristické i pro liberál-“antifašisty“, kteří se aktivizovali po znovuzvolení V.V.Putina hlavou státu v roce 2012. Některé ukázky liberálních „zamyšlení“ podobného druhu, nalezené na internetu, na téma „Vítězství fašizmu v Rusku“
* * *
«Výborný článek Umberta Eca[1]1
V citovaném zdroji se dává odkaz na článek U.Eca „Věčný fašizmus“: http://smartfiction.ru/prose/eternal_fascism/.
[Закрыть].Vzpomínaje své vlastní dětství ve fašistické Itálii, Eco určil 14 příznaků fašizmu[2]2
Dále je 14 příznaků představených v interpretaci autora citovaného textu, která není vždy identická bodům U.Eca a dává o nich představu odlišnou od představ, nabízených Umbertem Ecem.
[Закрыть].1. Kult tradic.
2. Nepřijetí modernizmu. Současnost – to je rozvrat.
3. Kult činnosti[3]3
Zde je nepřesnost – u Umberto Eco je „kult činnosti kvůli činnosti“, tj. cíle činnosti jsou vně vědomí. Bez upřesnění „kvůli činnosti“ se smysl deformuje, neboť, pokud „kult činnosti (práce)“ bez jakýchkoliv upřesnění získává u „antifašistů“ hodnocení „špatně“, pak zahálka a darmožroutství samotných „antifašistů“ po umlčení získává hodnocení „dobře“.
[Закрыть]. Podezření ve vztahu k intelektuálům.4. Nesouhlas je zrada.
5. Strach z cizího[4]4
Další nepřesnost – u Umberta Eca „ur-fašizmus (termín, kterým U.Eco označuje věčný fašizmus) … je svou podstatou založen na rasizmu.“ co se týká strachu z cizího, pak podle slov U.Eca „ur-fašizmus roste a hledá konsenzy, využívaje přirozený strach z cizorodého“.
[Закрыть].6. Opora na frustrované střední vrstvy.
7. Nacionalizmus ("jsi dobrý už proto, že jsi se zde narodil") a myšlenka spiknutí. „národ v kruhu nepřátel“.
8. Ponížení kvůli demonstraci síly protivníka.
9. Kult boje ("klid se nám jen zdá"). Pacifizmus je rovný bratříčkování s nepřítelem.
10. Elitarizmus. Naši občané jsou nejlepší na světě. Pevná hierarchie.
11. Kult heroizmu.
12. Kult mužnosti a opovrhování netradičními sexuálními zvyklostmi.
13. Priorita práv národa nad právy jedince[5]5
Také nepřesnost. Umberto Eco píše: „V očích ur-fašizmu jedinec práva nemá a Národ představuje kvalitu, monolitní jednotu, vyjadřující souhrnnou vůli. Protože žádné množství lidských bytostí ve skutečnosti nemůže mít společnou vůli, Vůdce se uchází o to, že je představitelem všech.“
[Закрыть]. Vůdce jako vyjádření vůle Národa.14. Newspeak. Primitivní totalitní jazyk, namířený na zničení kritického myšlení.
Pokusil jsem se najít analogie u nás.
1. Ochrana „tradičních hodnot“.
2. Morálně padlý Západ proti duchovnímu Rusku. Pravoslaví.
3. "lidé práce" proti "křečkům z Bolotné" a dalším „povalečům“.
4. "Pátá kolona". "Národní zrádci".
5. Protizápadní rétorika.
6. Znovu "lidé práce" a další „prostí Rusové“.
7. "nepřátelé všude okolo" jsou, státní nacionalizmus zatím nepozoruju. Privátní prosperuje a rychle roste.
8. Znechucení americkým „imperializmem“ a „všeho-si-dovolováním“.
9. Nálada na boj zatím není očividná.
10. Zatím nepozoruji.
11. Zatím nepozoruji.
12. Zjevné.
13. Nabíledni.
14. Zatím nepozoruji.
11 příznaků ze 14. Je to mnoho nebo málo? Nebo zbytečně panikuju a ten U.Eco je šišohlavý sionista-panikář, který v životě ani jeden traktor nepostavil, a navíc je ....ál?“[6]6
http://andreysemenov.livejournal.com/335034.html.
[Закрыть]
Další odkaz na téma porovnání situace v Rusku se 14 příznaky Umberta Eca: – http://vegall.livejournal.com/66662.html. V něm jsou představeny v jiném pořadí, ale ve formulacích, lépe vyjadřujících smysl, navrhovaný U. Ecem. A téma porovnání těch 14 příznaků s ruskou realitou aktivně propagují jak liberální internet-grafomané, tak i liberální média typu rádia „Echo Moskvy“. Ale Umberto Eco není jediným, kdo je znepokojen problémem fašistického nebezpečí národním a mnohonárodním společnostem ve státech a lidstvu jako celku.
«V roce 2003 politolog dr. Lawrence Britt, který se zabýval studiem režimů Hitlera, Mussolini, Franco, Suharto a Pinocheta, zformuloval 14 obecných příznaků, které tvoří charakteristiku fašizmu.
Je užitečné je znát a samostatně dělat závěry.
1. Mocný a dlouho trvající nacionalizmus – fašistické režimy stále využívají nacionalistická hesla, devizi, symboly, písně a tak dále. Známky je možné vidět všude, stejně jako symboly na oděvu a na veřejných místech.
2. Přezírání obecně přiznaných práv člověka – ze strachu před nepřítelem a pod záminkou zajištění bezpečnosti fašistická vláda tvrdí, že práva člověka se mohou ignorovat v konkrétních „nutných“ případech. Nutí lidi „myslet jinak“ nebo dokonce vítat lynče, vraždy, dlouhé věznění zadržených atd.
3. Identifikace nepřítele / obětní beránci jako základ pro sjednocení – národy se při fašistických režimech sjednocují v patriotických hnutích v boji proti obecnému nebezpečí nebo nepříteli: proti rasovým, religiozním nebo národním menšinám, liberálům, komunistům, socialistům, teroristům atd.
4. Prestižní stav ozbrojených sil – dokonce pokud je v zemi mnoho ostrých vnitřních problémů, ozbrojené složky získávají neproporcionální díl rozpočtových prostředků, a vnitřní problémy zůstávají neřešenými. Propaganda vnucuje přitažlivý obraz vojáků a armádní služby.
5. Silná diskriminace podle pohlaví – ve fašistických režimech dominují muži. Tradiční genderové role jsou jasně dané. Negativní vztah k potratům, homofobie.
6. Kontrola nad sdělovacími prostředky – kontrolují se bezprostředně režimem nebo nepřímo přes loajální žurnalisty nebo vedoucí médií. Je rozšířena cenzura.
7. Maniakální posedlost národní bezpečností – strach se využívá jako motivační nástroj vlády pro tlak na masy.
8. Provázanost náboženství a vlády – vlády fašistických zemí využívají náboženství jako nástroj řízení veřejným míněním. Religiozní rétorika a terminologie se využívá lídry, dokonce i když hlavní principy relígie jsou diametrálně odlišné od politiky vlády.
9. Ochrana korporací – průmyslová aristokracie se ve fašistických státech často jeví jedinou silou, stavící vůdce k moci, vytvářeje vzájemně výhodné pracovní vztahy s mocenskou elitou.
10. Potlačení odborů – protože odborové svazy představují jediné skutečné nebezpečí pro fašistické vlády, buď nejsou přítomny vůbec, nebo jsou ohraničeny v možnostech.
11. Přehlížení inteligence a umění – fašistické státy podporují nebo nepotlačují projevy otevřeného nepřátelství k vyššímu vzdělání a vědcům. Ti jsou často cílem pronásledování a perzekuci. Svoboda projevu v umění se je cílem otevřených výpadů a vláda často odmítá financovat umění.
12. Idea zločinu a trestu – ve fašistických státech má policie téměř neomezené pravomoce. Lidé ve jménu patriotizmu v mnohých případech dávají přednost nevšímat si zneužití moci ze strany policie, vzdávajíc se při tom svých občanských svobod. Často se vytváří národní policie s neohraničenou mocí.
13. Kmotrovství a korupce – fašistické režimy téměř vždy řídí klany přátel a partnerů, kteří se jmenují navzájem na mocenské pozice a využívají moc pro záštitu členů svého klanu před zodpovědností. Vůdci často skrytě či otevřeně rozkrádají státní zdroje a přisvojují si majetky a peníze.
14. Manipulované volby – volby ve fašistických státech se často mění ve frašku. Nezřídka se provozuje pomlouvačná kampaň (nebo dokonce vraždy) kandidátů od opozice, zákonodárství se využívá pro manipulaci s volebními spisky a statistikami, mění se hranice volebních oblastí, pro manipulaci médií. Fašistické režimy často využívají soudní systém pro manipulaci volbami.
Kvůli spravedlnosti je třeba podotknout, že základním příznakem právě fašizmu, a ne fašistického společenského systému, popsaného Brittem, je myšlenka rasové nadřazenosti a praktika masové genocidy. To je sláva bohu pozorováno poměrně zřídka, na rozdíl od všech 14 výše uvedených příznaků fašistického, autoritářského režimu“[7]7
Bitva dobra a konformizmu: http://iceaxe.livejournal.com/1153756.html.
[Закрыть].
To také není jediný odkaz na Lawrence Britta, s jehož množinou příznaků fašizmu se navrhuje porovnat situaci v Rusku poté, co buržoazně-liberální ideologie v naší zemi prakticky kompletně ztratila podporu „elektorátu“ a její nejhlasitější nositelé byli vytěsněni z orgánů státní moci[8]8
Ale udrželi si své pozice v systému přípravy kádrů finančně-ekonomického a sociologického profilu pro státní aparát a byznys, a také žurnalistiku. Díky tomu liberálové stále mají prakticky monopol na kontrolu masmédií (politické a ekonomické komentáře) a sféru „konsultingu“.
[Закрыть]. Ještě jeden odkaz na 14 příznaků fašizmu L.Britta končí závěrem:
Za internet-aktivisty nezaostávají ani „svobodní“ žurnalisté liberálně-civilizovaného Západu. Například článek Jana Fleischhauera „Ideologie nadnároda“, publikovaný v novinách Der Spiegel, jehož obsah je vyložen na stránkách inopressa.ru:
«Žurnalista německého vydání Der Spiegel Jan Fleischhauera má za to, že v ideové rovině je ruský prezident Vladimír Putin pokračovatelem sovětských vůdců a fašistů. Za účelem pochopení tohoto německý žurnalista nabízí proanalyzovat „strachy a antipatie“ ruského lídra.
Tak, hlavním tématem vystoupení V.Putina je „nebezpečí ze strany sil, které cítí vnitřní sílu ruského národa a nedají mu pozvednout se.“ Ty síly, po mínění prezidenta, „nejen rozšiřují sféru svého vlivu na Východ, ale útočí i na ruskou duši“.
Dosud mnozí vnímali vnější politiku Kremlu z úhlu pohledu geopolitiky: prý, Rusko se snaží vrátit si území, ztracená po rozpadu SSSR. „Nicméně to je nesprávné, – pokračuje novinář, – Když Putin mluví o nepřátelích ruského národa, myslí něco hlubšího – a právě pokušení na ruskou duši". Právě toto, píše Fleischhauer, má Putin na mysli, když mluví o nutnosti bránit se Západu.
Člověk ruského světa, podle tvrzení Putina, „především myslí na to, že je nějaké vyšší morální předurčení samotného člověka, nějaké vyšší morální principy.“ Na Západě naproti tomu lidé více přemýšlí o úspěchu a majetku, to znamená o sobě. Takovým způsobem Vladimír Putin vede „ideologickou válku proti povrchního materializmu, proti úpadku hodnot, proti feminizaci společnosti, doprovázenou zmizením všech tradičních vazeb: krátce řečeno, proti všeho neruského.“
Rozmýšleje o podstatě člověka, který „se chystá přehodnotit evropské pořádky“, Fleischhauer píše: „Možná, že se bojíme provést správné paralely, protože nám připomínají dobu, která, jak jsme předpokládali, zůstala navždy za námi.“ Strana „levých“ a někteří sociál-demokraté v Německu považují Putina za člověka v duchu sovětských vůdců, kteří vždy zastávali myšlenky socializmu. Ale v osnově leží jedna chyba: „Putin není postkomunista, ale postfašista“.
K takovému závěru žurnalista dochází, prováděje paralely se zformováním fašizmu v Itálii: „Tam také byl přítomen kult těla, patetická rétorika hájení svých práv, hodnocení nepřítele jako morálně padlého a degradovaného, pohrdání demokracií a západním parlamentarizmem, rozvinutý nacionalizmus.“ Jako potvrzení svého úhlu pohledu Fleischhauer obrací vnímání na to, že „nepřátelé svobody z pravého tábora již dávno pocítili, že v Putinovi hovoří ten, který sdílí jejich ideje“, a sám Putin přiznává ve Viktorovi Orbánovi a Marii Le Pen „bratry po duchu“.
V loňském roce přijatý „zákon proti gayům“, uzavírá Fleischhauer, ve skutečnosti od začátku nebyl pochopen v jeho pravém významu. „Nyní je vidět, že tehdy poprvé pošla řeč o novém Rusku“. Ten zákon, dodává Der Spiegel, byl jen začátkem, „pokračování myšlenky o tom, že určité skupiny obyvatel jsou obyvatelé druhé kategorie – to je víra v nadřazenost vlastního národa“.[10]10
http://www.inopressa.ru/article/02May2014/spiegel/Faschismus.html.
[Закрыть]
* * *
Takovéto závěry v podobě připravené ke konzumaci nabízí domácí i zahraniční liberál-“antifašisté“. Ale předtím, než dělat závěry a opírat se na ně, je třeba prověřit na adekvátnost, za prvé, jimi nabízené výchozí údaje, a za druhé, metodologii zpracování vstupních údajů v závěrečné vývody. Přičemž prověrka metodologie na adekvátnost (první priorita zobecněných prostředků řízení) je důležitější, než prověrka počátečních údajů, protože samotné vstupní údaje pro řešení všech úkolů vždy představují výsledek aplikace metodologie poznání Života.
2. Žijící cizím umem je odsouzen být obětí cizích chyb…
Začneme u toho, že ačkoliv u Umberta Eca a L. Britta počet příznaků fašizmu souhlasí, samotné příznaky jsou ve většině případů obsahově různé. Tj. systém příznaků fašizmu U.Eca nemůže být transformován v systém příznaků fašizmu L.Britta (a naopak) cestou synonymické transformace textu, jinak řečeno ani jeden z nich nemůže být vyjádřen jinými slovy tak, aby obsah obou synonymicky transformovaných textů byl shodný. To znamená, že každý z autorů množiny příznaků předkládá své subjektivní představy o fašizmu, ale nepopisuje fašizmus jako sociální jev, objektivně existující v reálném životě[11]11
To, že oba dva, a nikoliv jen jeden z nich, dali chybné hodnocení fašizmu, bude ukázáno dále.
[Закрыть]. Objasníme to na příkladu:
Pokud vycházet z jediných vědecko-metodologických pozic, pak:
• Voda (H2O) je přírodní jev, a všichni chemici bez výjimky napíší, že molekula vody jsou dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku. Ačkoliv definice nebude vždy textuálně zcela shodná, významnový obsah bude shodný: molekula vody = H2O.
• Analogicky máme právo požadovat, pokud různí historikové a sociologové zkoumají fašizmus, aby výsledná množina příznaků, charakterizujících fašizmus, za podmínky, že fašizmus skutečně existuje jako jev v životě společnosti, byla jedna a tatáž; a popis každého příznaku každým z nich bude obsahovat jeden a tentýž smysl, s odlišností v použitých slovech a stylu, ale zajistí jednoznačné chápání jevu různými čtenáři, schopnými adekvátně vnímat psaný text.
Námitka, že chemie studuje „prosté jevy“ a sociální myslitelé údajně studují „nepopsatelně složité“ sociální jevy, a proto srovnání otázek o stavbě molekuly vody a podstaty fašizmu je vědecko-metodologicky nekorektní, – být přijata nemůže. Příčina je v tom, že ti, kdo je přesvědčen o „prostotě“ chemie a „nepopsatelné složitosti“ sociologie – neznají ani chemii, ani sociologii a nedisponují životu adekvátní metodologií poznání.
V daném konkrétním případě nesoulad příznaků fašizmu U.Eca a L.Brita je důsledkem toho, že ani jeden z nich nemá jasnou představu o potřebě metrologické konzistence vědecko-výzkumné činnosti obecně. Možná, že oba dva, jsa „humanitáři“, se považují za osvobozené od nutnosti zabývat se problematikou zajištění metrologické konzistence sociologie a sociální filozofie dokonce, pokud termín „metrologická konzistence“ slyšeli, protože ho vztáhli výlučně ke sféře přírodních věd a techniky. Tím více se řečené o nutnosti metrologické konzistence týká těch, kdo citují a interpretují obě „autority“ výzkumu fašizmu. Je také užitečné zapřemýšlet o tom, kdo a s jakými cíly kultivuje jejich autoritu v globálních měřítcích.
Přesto, při nesouhlasu plných náborů příznaků fašizmu u nazvaných autorit, a také u drtivé většiny jiných výzkumníků té otázky, při jejich souhlasu, že fašizmus má mnoho tváří a omezovat ho na atributiku třetí říše nebo Itálie doby Mussoliniho atd. je chybné, prakticky všichni se shodují v tom, že „fašizmus ignoruje práva jedince (člověka) a potlačuje je kvůli dosažení cílů vůdců společnosti, která je podčiněná fašizmu.“
Nicméně toto jediné tvrzení[12]12
Další příznak fašizmu, podle mínění mnohých „antifašistů“, ale ne všech – hodnocení homosexuality jako úchylky a nepřijetí jeho jako normy života. V tom jsou zajedno jak Eco, tak Britt, tak Fleischhauer.
[Закрыть], které je společné pro všechny výzkumníky fašizmu v davově-“elitárních“ kulturách, dává představy ne o podstatě fašizmu, ale o jeho „stínu“.
Tomu udpovídaje, pokud zdrojem světla „zabít“ jeden stín, pak sám objekt bude pokračovat v existenci, ale díky tomu zdroji světla se u toho objektu objeví nový, formou jiný a jinam nasměrovaný „stín“
Přibližně tak i bojují s „fašizmem“ všechny davově-“elitární“ společnosti během celé historie nynější globální civilizace. A proto Umberto Eco má pravdu v tom, že nazval svůj článek „Věčný fašizmus“, vidě, že fašizmus je souputník historie lidstva, neustále měnící své formy v různých společnostech i v odpovídajících epochách, ve kterých se objevuje před lidmi, a vykořenit ho, z příčin, neznámých Umbertu Ecu, se nepodaří[13]13
S tím je spojen i plný a upřímný souhlas některých fašistů s heslem „fašizmus neprojde!“, protože pod tím chápou, že neodejde do historické minulosti.
[Закрыть].
Příčina nekonečného boje se „stínem“ takového druhu spočívá v tom, že:
Otázka podstaty člověka je otázkou, u níž různorodost odpovědí rodí i různorodost odpovědí na otázku o normálním způsobu života lidské společnosti, o právech člověka, i o fašizmu, potlačujícím práva člověka.
Dokonce jestli odpověď na tu otázku není ohlášená, pak každý, kdo mluví o ignorování a potlačování práv člověka fašizmem, někde v hlubinách své psychiky má své obrazné představy o tom, co je to „člověk normální“ a co je odklonění od normy, a jak by měla žít společnost „normálních lidí“.
• Liberalizmus předpokládá, že normou je absence libovolné konkrétní normy, tj. normou je různorodost, obecně nijak neohraničená, kromě snad zákonodárnou mocí, orientovanou na záštitu různorodosti jako normy.
• To, co liberalizmus nazývá termínem „fašizmus“ (tj. ne nutně se jedná o skutečný fašizmus v nějaké jeho formě), prohlašuje o svém nesouhlasu s liberalizmem a prohlašuje tu či onu konkrétní normu, kterou se pokouší realizovat v životě jak ve vztahu k jedinci, tak i ve vztahu k sociální organizaci.
V tom je podstata rozdílů a nesouhlasu mezi liberalizmem a známým fašizmem (tj. fašizmem obnaženě oligarchicko-diktátorského typu).
Společné mají to, že životu adekvátní odpověď na otázku o podstatě normálního člověka není známa ani liberálům, bojujícím s fašisty, ani fašistům, bojujícím s liberalizmem a jím rozeným rozvratem. Pokud odpověď na tuto otázku dát (viz dále část.4), pak boj liberalizmus s fašizmem a fašizmu s liberalizmem se ukáže „bojem nanajských chlapečků“[14]14
Viz video http://www.youtube.com/watch?v=ztstTo3dVp4.
[Закрыть]. Kapuce, jakoby skrývající hlavy „bojovníků“, jsou prázdné, a pod nimi je ta část těla člověka, hrajícího zápas, ve které se nohy připojují k trupu, a která není určena k přemýšlení. Poslední okolnost objasňuje životní neadekvátnost idejí jak liberalizmu, tak i zjevného fašizmu oligarchicko-diktátorského typu.
3. Jak liberalizmus rodí to, co nazývá „fašizmem“
Řecký filozof Diogénes ze Sinópé, žijící ve 4. století př.n.l., jednou vyšel do ulic města ve dne s rozsvícenou lampou. Na údiv spoluobčanů „k čemu je mu ve dne lampa“ Diogénes odpovídal neméně záhadně – „hledám člověka“.
Jen málokterý kurz historie filozofie neupomíná tuto historku o Diogénovi. Z ní je možné pochopit, že Diogénes nepřiznával svým spoluobčanům a vrstevníkům plnou důstojnost člověka, tj. neuznával, že se stačí narodit zástupcem biologického druhu „Člověk rozumný“ pro to, být člověkem. Rodit se jako Homo Sapiens je jen nutnou podmínkou, ale ne dostačující. Pro to, být člověkem, je třeba ještě něco dalšího. Ale co konkrétně a jak toho dosáhnout, Diogénes neřekl. On jednoduše jinotajem-metaforou ukázal na problém „Jak životu adekvátně odpovědět na otázku: co to znamená, stát se člověkem?“
To je klíčová otázka civilizace, protože ta či ona odpověď na ni předurčuje veškerý následný život společnosti: jeho rozvoj, krizi či degradaci a zánik.
Přesto, téměř za 1000 let existence univerzitní vědy v Evropě v Západní kultuře není odpověď na otázku, na kterou poukázal Diogénes, ani ve formě vědeckého poznání, ani ve formě projevů národní umělecké tvorby[15]15
V muslimské kultuře může být odpověď na tu otázku pochopena z Koránu: plnou důstojností člověka disponuje jen ten, kdo upřímně vyznává jedinoboží a žije v souhlasu s Bohem na základě dialogu s Ním.
[Закрыть]. Pokud po oddělení vědy od církve v epochu reformace činitelé západní církve něco o té otázce psali, jejich názory se nestaly neoddělitelnou částí chápání světa širokých vrstev obyvatel proto, že ve společensko-politické praxi jak katolická, tak i protestantská církev odmítala učení Krista a potlačovala jeho stoupence.
Z ignorování otázky, na kterou ukázal Diogénes, ze strany myslitelů Západu, pramení ideologie liberalizmu, podle které rodit se představitelem biologického druhu „Člověk rozumný“ je plně dostačující pro to, být člověkem. Všechno ostatní jsou doprovodné detaily, charakterizující svébytnost jedince.
Avšak reálná společensko-politická praxe liberalizmu není v souladu s deklaracemi takového druhu, protože navzdory všem deklaracím, z úhlu pohledu liberálů je plnocenným člověkem jen liberál; pokud člověk není liberál, pak ho liberální společnost tím či oním zákonným nebo nezákonným způsobem má ohraničit v jeho právech, až do jeho fyzické likvidace.
Kromě toho, liberálové zcela ignorují osudy reálných „mauglí“, kteří v ranném dětství vypadli z lidské společnosti do fauny a v procesu růstu se stali ve mnohém psychologicky identičtí s představiteli těch biologických druhů, v jejichž populacích vyrůstali. Příklady takových „mauglí“ ukazují, že rodit se představitelem biologického druhu „Člověk rozumný“ je nedostatočné pro to, stát se člověkem: bezalternativně nutná je odpovídající výchova; a výchova předpokládá přítomnost určitého cíle – tj. jednoznačnost v odpovědích na otázky:
• co je to normální člověk?
• jaké variace osobnostního rozvoje vedou k tomu, že norma není během dospívání dosažena?
• jak se vyhnout v procesu početí, prenatálního období, během výchovy, formování variací osobnostního rozvoje, nedovolující dosáhnout normy?
• jak vykořenit z kultury společnosti faktory, bránící nebo znemožňující dosažení normy?
Avšak liberalizmus se tou problematikou nezabývá a odpovědi na ty otázky znát nechce. Z jeho úhlu pohledu je norma pro společnost – absence libovolné konkrétní normy v odpovědi na otázku „co je to normální člověk?“, tj. normou je různorodost odpovědí, neohraničená ničím, snad kromě zákonů, orientovaných na ochranu oné bezměrné různorodosti.
V životě se ta různorodost projevuje v určité množině statistik charakteristik, kterými se popisuje každý jedinec, tvořící společnost, a v dynamice změn té množiny statistik v čase. Nicméně pokud není odpověď na otázku „co je to člověk normální?“, potom:
• změny v životě společnosti mohou být nalezeny,
• ale odpověď na otázku: «projevuje se v těch změnách rozvoj společnosti nebo její degradace, roste úroveň její bezpečnosti, nebo směřuje ke katastrofě?» – není možná.
Liberály nezajímá odpověď na tuto otázku a vnímají sebe i liberální civilizaci, pokud ne etalonem dokonalosti, pak nejmenším zlem. V libovolné z dvou variant („etalon dokonalosti“ nebo „menší zlo“[16]16
Jedním z vyjádření tohoto sebehodnocení liberálů je aforizmus W. Churchilla: „Demokracie je nejhorší forma vlády do té doby, dokud ji neporovnáte s ostatními.“ – «Democracy is the worst form of government unless you compare it to all the rest» (www.vy-narod.ru/quotes.shtml).
[Закрыть]) se vnímají jako nejlepší, a všichni ostatní se mají buďto stát liberály, nebo zahynout jako nesporné zlo: a tato pozice pramení ze satanizmu.
Rozvoj a degradace však přesto v životě společnosti mají místo:
• degradace se projevuje v tom, že objekt díky nějakým vnitřním příčinám předčasně přestává existovat, tj. přestává existovat, aniž dokončil svůj přirozený životní cyklus;
• rozvoj se projevuje dvěma způsoby:
→ objekt prochází celým svým přirozeným životním cyklem a teprve po jeho plném završení přestává existovat;
→ objekt přechází v nějakou jinou – dříve jemu nevlastní – kvalitu bytí buďto před přirozeným zakončením životního cyklu, nebo po jeho završení.
Ale nezávisle na určení smyslu termínů, „rozvoj“ a „degradace“ jako objektivně existující životní jevy jsou pozorovatelné ze strany, pociťované v životě společnosti a mohou být osmysleny právě v této kvalitě. A pokud si jedinec začíná uvědomovat podstatu jak rozvoje, tak degradace, začíná ty procesy rozlišovat a rozdělovat jejich projevy v životě, pak už není liberálem; a pokud byl liberálem dříve do takového procitnutí, pak přestává být liberálem, přičemž nevratně. Avšak v takovém případě se stává pro liberály „potenciálním fašistou“.
„Skutečným fašistou“ se pro liberály stává tehdy, pokud liberalizmus uvrhl celou společnost do degradace, a jedinec začíná bojovat s degradací a (v míře svého chápání, které může být i neadekvátní) vykořeňovat její příčiny, z níž jedna je liberalizmus s jeho bezmravností a rozvratem[17]17
Odmítnutí lidmi degradačních subkultur liberalizma je liberál-“antifašisty“ charaktgerizováno slovy: „Fašizmus odmítá modernizmus.“
[Закрыть], projevujícím se v neurčitosti odpovědi na otázku „co je to normální člověk a jaký je způsob života společnosti normálních lidí?“
