Текст книги "Велика лікарська казка"

Автор книги: Карел Чапек

сообщить о нарушении

Текущая страница: 2 (всего у книги 3 страниц)

Випадок з русалками

– А в мене також був один надзвичайний випадок, – почав лікар з Горжічок. – Якось сплю я собі вночі, мов бабак, аж чую – хтось стукає у вікно та гукає:

– Лікарю! Лікарю!

Відчинив я вікно й питаю:

– Хто там? Я комусь потрібний?

– Еге, – долинув із пітьми якийсь дивний тоненький голос. – Ходи! Ходи й допоможи!

– Хто ж там? – питаю. – Хто кличе мене?

– Я, голос ночі, – промовило з темряви. – Голос місячної ночі. Ходи!

– Іду! – відповів я, немов уві сні, й наспіх одягнувся. Вийшов із хати – а тут нікого. Мені стало моторошно. – Гей! – кликнув я тихо. – Є тут хто? Куди мені йти?

– За мною, за мною, – схлипнув ніжний невидимий голос, і я пішов за тим голосом дорогою і навпростець, зрошеною левадою і темним лісом. Світив ясний місяць, і цілий світ застиг у холодній красі. Панове, я знаю наші околиці, як власні долоні, та цієї місячної ночі вони видалися мені чарівні, мов у казці. Буває ж таке іноді, що раптом знайдеш цілком інший світ у своєму рідному краї.

Іду я довгенько за отим голосом та кажу собі подумки: «Це ніби Ратіборжицька долина».

– Сюди, лікарю, сюди! – кличе мене голос, схожий на плюскіт річкової хвилі. Й здалося мені, наче я стою місячної ночі на срібному лужку біля берега річки Упи. Дивлюся, а в місячному сяйві видніє щось – чи то постать яка, чи то світла тінь; чую – чи то тихий плач, чи то плюскіт води.

– Ну, ну, – кажу я заспокійливо. – Хто ми такі й що нам болить?

– Ах, лікарю! – тоненько поскаржилося оте світло на землі. – Я німфа, русалочка. Танцювали тут мої сестрички, танцювала з ними і я, та й не пам'ятаю, чи то я спіткнулася об місячний промінь, а чи посковзнулася на блиску перлинки роси, – не знаю та й годі. І ось лежу я тут, піднятися не можу, а ніженька мені болить, болить, болить. . .

– Ага, – кажу я. – Мабуть, фрактура, або перелом. Нічого, зараз подивимося. То ви, значить, одна з тих русалок, що танцюють отут на лужку? Бач, бач! А коли між вас потрапить якийсь юнак із Жернова чи то із Слатіци, то ви його затанцюєте на смерть, еге ж? Гм, гм! А знаєте, дівчино, що ті ваші пустощі погані? Ось як вони на вас окошилися! Ось до чого довели оті ваші танцюльки!

– Ах, . лікарю, – поскаржилася русалка, – ви й не знаєте, як у мене ніженька болить!

– Авжеж, що болить, – кажу я. – Фрактура має боліти, – присів я біля русалочки, щоб оглянути перелом.

. . . Я, панове колеги, направив уже сотні переломів, але такої замороки, як з отією русалкою, не мав іще в практиці. Бо ж тіло в неї із сяйва, а кісточки – з так званого твердого сяйва. Спробуйте взяти це в руки, коли воно невпійманне, як вітер, як світло, як імла, а треба ж його обмацати, натягти, припасувати. Ох і наморочився ж я з нею! Спробував ото перев'язати ніжку павутинням, та русалка пищить: «Ой! Ріже, мов дріт!» Потім спробував скріпити перелом пелюстками яблуневого цвіту, а вона плаче: «Ой, не кладіть мені на ніжку каміння!»

Що тут діяти? Врешті я взяв з крилець бабки, тобто лібелли, той блиск, отой металічний полиск, та зліпив з нього дві дощечки. Потім розділив місячний промінь у крапельці роси на сім барв веселки й синьою барвою – найтоншим промінчиком – прив'язав оті дощечки до зламаної ніжки русалки. Ох і нагрів же я собі чуба! Здавалося, що той місяць смажить мене, мов липневе сонце. Врешті я впорався, сів біля неї і кажу:

– Ну, тепер усе гаразд, та ви, однак, не важтеся згинати ніжку, поки не зростеться. І знаєте, любонько, я просто дивуюся з вас та з ваших гарненьких сестричок. Чого це ви й досі отут? Таж усі німфи, мавки й русалки, де б то вони не були, давним-давно вже знайшли собі краще місце.

– Де? – схлипнула русалка.

– Ну, – відповів я, – там, де роблять кінофільми, знаєте? Грають і танцюють для кіно, гребуть за те гроші, мов полову, та ще й дивиться на них цілий світ – йой, панночко, оце то слава! Всі русалки та мавки давно вже пішли в кінофільми, там же нині й усі лісовики та чугайстри. Ну, а побачили б ви, які там розкішні шати на русалках! Далебі, вони не ходили б у такій скромній сукенці, як оце ви.

– Е, ні! – заперечила русалка. – Сукенка моя виткана із блиску світлячків!

– Байдуже, – відповів я. – Нині таких уже не носять, тепер інша мода.

– Зі шлейфами? – жваво спитала русалка.

– Не можу сказати вам, – відповідаю, – бо я на цьому не розуміюся. Ну та я йду, а то зараз уже засвітає. А наскільки я знаю, ви, русалки, можете з'являтися тільки поночі, еге? То бувайте здорові, панночко, а про кінофільми ще подумайте.

Більше я там русалки не бачив, її зламана ніжка, мабуть, загоїлася. Можу тільки сказати, що з тієї пори зникли русалки з Ратіборжицької долини. Не інакше, як зібралися та пішли собі в кіно. Ось ви в кіно придивіться гарненько, вам здається, ніби на екрані рухаються панни та дами, а насправді тіла в них немає, доторкнутися до них не можна, бо вони зроблені з сяйва. Тож і видно, що це русалки. Тому в кіно й вимикають світло та роблять пітьму, бо русалки, а також усяка інша чортівня світла бояться й оживають лише у пітьмі.

З цього також видно, що ані страшила, ані інші казкові явища не годяться вже для теперішнього світу, коли не знайдуть собі яке інше покликання. А нагод у них для цього чимало.

* * *

Ой лишенько, діти, та ми ж заслухались казок, а про чарівника Магіяша мало не забули! А він собі сидить із кісткою в горлянці, ні писнути, ні зашипіти не може – тільки блимає очима й чекає, коли вже оті чотири лікарі допоможуть йому.

– Ну, так, пане Магіяше, – сказав нарешті лікар з Костелця, – пора вже нам братися до операції. Ось ми помиємо руки, бо ж чистота в хірургії – найголовніше.

І всі чотири заходилися мити руки: спершу в теплій воді, потім у бензині, а тоді вже в карболці. По тому одягли вони чистенькі білі халати – ну, дітки, зараз почнеться операція! Хто з вас не може дивитися – хай краще заплющить очі!

– Вінцеку, потримай ось пацієнтові руки, щоб він не ворушився! – звелів лікар з Горжічок.

– Ви, пане Магіяше, готові? – поважно спитав лікар з Упіци.

Магіяш тільки кивнув – йому від страху душа в п'яти сховалася.

– Починаємо! – сказав гронівський лікар.

Тут лікар із Костелця став окаряч і дав чарівникові Магіяшу в спину такого замашного штурханця, що аж:

задудоніло, мов грім, а люди в Наході, Старкові та в Сміржіцях оглянулися, звідки то надходить буря;

застугоніла земля, і в Сватоновицях завалилася штольня в занедбаній шахті, а в Наході захиталася дзвіниця;

скрізь аж по Трутнів та Поліцу й ще далі сполошилися всі голуби, всі собаки з ляку поховалися в буди, а всі коти пострибали з печей;

слива вилетіла Магіяшеві з горлянки з такою величезною силою й швидкістю, що перелетіла за Пардубиці й тільки в Пржелоучі впала, при цьому вбила на полі пару волів і зарилася в землю на три сажні, два лікті, півтори стопи, сім пальців та чотири п'яді.

І тут же за сливою вилетіло з Магіяшевого рота словечко: «. . . дотепо!» Це була половина отої лайки, що застрягла Магіяшеві в горлянці, коли він хотів гримнути на Вінцека: «Ах ти, недотепо!» Тільки ці слова вже не полетіли далеко, а впали ген за Юзефовом і звалили стареньку грушу.

Після операції Магіяш підкрутив вуса й сказав:

– Красненько дякую вам!

– Ми раді за вас, – відповіли чотири лікарі. – Операція вдалася.

– Так, – сказав упіцький лікар, – але, щоб цілком оклигати, доведеться вам, пане Магіяше, кількасот років берегтися. Так, як і гавловицькому водяникові, я наполегливо рекомендую вам змінити повітря й клімат.

– Я згоден з колегою, – додав гронівський лікар. – За кліматичними умовами найкраща для вас пустеля Сахара.

– Я теж такої думки, – докинув і свого лікар з Костелця. – Пустеля Сахара буде корисна для вас, пане Магіяше, вже хоч би тому, що там не ростуть сливи, які могли б загрожувати вашому здоров'ю.

– Пристаю до думки моїх шановних колег, – сказав лікар з Горжічок. – А як чарівник, пане Магіяше, ви матимете в Сахарі можливість досліджувати та метикувати, як вичаровувати в пустелі воду й рослинність, щоб там могли жити й працювати люди. Ото була б чудова казка.

Що було Магіяшу діяти? Він чемно подякував лікарям, спакував свої чари та й подався з Гейшовини в пустелю Сахару. Відтоді немає вже в нас чародіїв і чорнокнижників, та ніхто й не плаче за ними. Але чарівник Магіяш живе й досі – він думає та гадає, як би то вичарувати в пустелі поля й ліси, міста й села – може, ви, діти, й дочекаєтесь того.

Газета «Lidové noviny» (Брно), 15 грудня 1931 року.

Оригінал

Karel Čapek

VELKÁ POHÁDKA DOKTORSKÁ

To už je tuze dávno, co vedl na hoře Hejšovině kouzelnickou živnost kouzelník Magiáš. Jak víte, bývají kouzelníci dobří, kterým se říká čarodějové neboli divotvorci, a kouzelníci zlí, kterým se říká černokněžníci. Magiáš byl takový prostřední; někdy byl tak hodný, že vůbec nečaroval, a jindy čaroval tak mocně, až hřmělo a blýskalo; někdy ho napadlo, aby pršelo kamení, a jednou dokonce udělal, že napršely takové malé žabičky. Zkrátka říkejte si, co chcete, takový kouzelník není žádné příjemné sousedství, a i když se lidé dušovali, že na kouzelníky nevěří, přece se Hejšovině raději vyhýbali; to se jen tak vymlouvali, když říkali, že to je moc do kopečka, – bodejť by se přiznali, že mají strach z Magiáše!

Tak ten Magiáš jednou seděl před svou slují a jedl švestky, takové ty velké modročerné a krásně ojíněné slívy, zatímco v jeskyni jeho pomocník, pihovatý Vincek, pravým jménem Vincenc Nyklíček ze Zlička, míchal nad ohněm kouzelnické lektvary ze smůly, síry, baldriánu, mandragory, hadího kořene, zeměžluče, babíhněvu a čertova koření, z kolomazi a pekelného kamínku a z trenděmendě a šalvosru a kozích bobků, z vosích žihadel, krysích fousů, muřích nožiček a zanzibarského semínka, tož z takových těch čarodějských koření, přísad, dryáků a černobejlí. A Magiáš se jen koukal, jak to pihovatý Vincek míchá, a jedl švestky. Ale chudák Vincek zapomněl míchat či co, zkrátka ty lektvary se mu v kotli přismahly, připálily, připekly, přiškvařily nebo nějak přičmoudly a vyvalil se z nich hrozný smrad.

“Ty nešiko nemotorná, ” chtěl se na něho rozkřiknout Magiáš, ale v tom spěchu si snad spletl tu pravou trubičku v krku nebo si to spletla ta švestka, co měl v ústech, zkrátka spolkl švestku i s peckou a ta pecka mu zaskočila a vzpříčila se mu v krku a nemohla ani dovnitř, ani ven; a tak měl Magiáš pokdy zařvat jenom “Ty ne –” a dál už to nešlo, nemohl ze sebe vydat ani hlásku. Jen tak chrčel a sípěl, jako když syčí pára v hrnku, a rudl v obličeji a mával rukama a kuckal, ale pecka se ne a ne hnout; tak pevně a důkladně se mu zapříčila v hrtanu.

Když to Vincek viděl, hrozně se polekal, že se snad pantáta Magiáš udusí, a řekl oučinlivě: “Panešef, počkejte tady, já letím do Hronova pro doktora. ” A už si to mazal z Hejšoviny dolů – škoda, že tam nikdo nebyl, aby změřil jeho rychlost; byl by to jistě světový rekord v běhu na dlouhé trati.

Když doběhl do Hronova k doktorovi, nemohl ani dechu popadnout; ale pak jej přece jen popadl za ten pravý konec a honem ze sebe vysypal: “Pane doktore, máte hned, ale hned a honem přijít k panu kouzelníkovi Magiášovi, nebo se udusí. Krucikluci, to jsem se uhnal!”

“K Magiášovi na Hejšovinu?” bručel hronovský doktor. “Safra, to se mně třikrát nechce, ale když mne mermo potřebuje, tak co dělat. ” A šel. To víte, doktor nemůže nikomu odepřít svou pomoc, i kdyby ho volali k loupežníkovi Lotrandovi nebo k samotnému (pámbu nás netrestej) Luciperovi. To už je takové povolání, ta doktořina.

Tak hronovský doktor vzal doktorský tlumok, co v něm jsou doktorské nože a kleště na zuby a obvazy a prášky a masti a dyhy na zlomeniny a jiné takové doktorské nástroje, a šel za Vinckem na Hejšovinu. “Jen abychom nepřišli pozdě, ” staral se pořád pihovatý Vincek, a tak šli raz dva, raz dva přes hory a bory, raz dva, raz dva přes mokřiny, raz dva, raz dva do vrchu, až pihovatý Vincek pověděl: “Tak, pane doktore, už jsme jako tady. ”

“Služebník, pane Magiáš, ” řekl hronovský doktor, “tak kdepak nás co bolí?”

Kouzelník Magiáš místo odpovědi jenom zachrčel, zasípal a zafuněl a ukazoval si na krk, tam že to vězí.

“Aha, krček bolí, ” řekl hronovský doktor. “No, podíváme se na to bebíčko. Otevřte pěkně pusu, pane Magiáš, a řekněte ááá. ”

Kouzelník Magiáš si rozhrnul černé fousy a otevřel dokořán ústa, ale ááá říci nemohl, protože z něho nešel žádný hlas.

“No tak ááá, ” pobízel ho doktor. “Copak to nejde?”

Magiáš vrtěl hlavou, že to jako nejde.

“A jejej, ” řekl doktor, který byl filuta, liška podšitá, lišák drbaný, kostelník pálený, kos vykutálený a šibal mazaný, neboť měl za ušima i za lubem, “jejej, pane Magiáš, to je s vámi tuze zlé, když nemůžete udělat ááá. Nevím, nevím, ” povídal a začal Magiáše prohlížet a proklepávat, tep mu zkoušel, na jazyk se mu díval, pod oční víčka mu nakukoval, do uší a do nosu mu zrcátkem svítil a přitom bručel latinská slova. A když byl hotov s tím celým vyšetřením, začal se tvářit náramně povážlivě a řekl: “Pane Magiáš, to je vážná věc, tady nic nepomůže nežli bezodkladná a nejrychlejší operace. Ale tu já nemůžu a nesmím dělat sám, na to bych musel mít asistenci. Chcete-li operaci podstoupit, tak nic naplat, musíte poslat pro mé kolegy doktory do Úpice, do Kostelce a na Hořičky, a až tu budou, uspořádám s nimi doktorskou poradu neboli konzilium, a teprve po nejzralejší úvaze bychom podnikli žádoucí lékařský zákrok čili operaci operandi. Rozmyslete si to, pane Magiáš, a přijímáte-li můj návrh, pošlete rychlého posla pro mé vysoce vážené a učené pány kolegy. ”

Co měl Magiáš dělat? Kývnul na pihovatého Vincka a Vincek třikrát zadupal, aby se mu dobře běželo, a už pelášil dolů z Hejšoviny. Tož do Hořiček. A do Úpice. A do Kostelce. Nechme ho zatím běžet.

O princezně solimánské

Zatímco si to pihovatý Vincek drandil do Hořiček a do Úpice a do Kostelce pro doktory, seděl hronovský doktor u kouzelníka Magiáše a dával pozor, aby se mu neudusil. Aby jim líp uběhlo čekání, zapálil si viržinku a mlčky pokuřoval.

Když už mu to bylo dlouhé, odkašlal a hulil dál. Potom, aby si ukrátil dlouhou chvíli, třikrát zívl a zamrkal. Po nějakém čase prohodil: “Ach jo. ” Asi za půl hodiny se protáhl v kříži a řekl: “Inu énu. ” Po nějaké hodince k tomu doložil: “Snad bychom si zatím mohli zahrát v karty. Pane Magiáš, máte tady nějaké karty?”

Kouzelník Magiáš nemohl mluvit, a tož jen zavrtěl hlavou, že ne.

“Nemáte?” bručel hronovský doktor. “To je škoda. A to jste pěkný kouzelník, když ani nemáte karty! To u nás v hospodě dával představení jeden kouzelník, počkejte, jakpak on se jmenoval, nějak jako Navrátil nebo Don Bosko nebo Magorello, tak nějak, a ten vám dělal takové čarodějné kousky s kartami, že byste mrkal. Inu, čarovat se musí umět. ”

Potom si zapálil novou viržinku a řekl: “Tak když tu nemáte karty, budu vám povídat pohádku o princezně solimánské, aby nám líp utekl čas. Kdybyste tu pohádku náhodou znal, jen řekněte a já hned přestanu. Cililink, začíná se. ”

»Jak známo, za Kavčími horami a Sargasovým mořem jsou Dalamánské ostrovy a za nimi je poušť Šarivari porostlá hustým lesem, s hlavním cikánským městem Eldorádem; pak se široko daleko prostírá jeden poledník a jedna rovnoběžka, a tam hned za řekou, jak se jde přes tu lávku a pak tou pěšinou vlevo, za keřem vrbovým a příkopem lopuchovým se rozkládá velké a mocné Sultánství solimánské. Tak už jste jako doma, že?

V Sultánství solimánském, jak už jméno ukazuje, panoval sultán Solimán. Ten sultán měl jedinou dceru, Zubejda se jmenovala; a ta princezna Zubejda vám z ničeho nic začala marodit a postonávat a pokašlávala, chřadla a hynula a hubla a bledla, truchlila a vzdychala, že bylo žalno se na to podívat. To se rozumí, sultán k ní honem povolal své dvorní čaroděje, zaříkávače, kouzelníky, báby vědmy, mágy a astrology, mastičkáře a dryáčníky, lazebníky a felčary a kuršmídy, ale žádný z nich nemohl princeznu uzdravit. Kdyby to bylo u nás, řekl bych, že ta holka trpěla anémií, pleuritidou a bronchiálním katarem; ale v zemi solimánské není taková vzdělanost a medicína tam není tak pokročilá, aby se tam mohly vyskytovat nemoci s latinskými jmény. To si můžete myslet, jak byl starý sultán zoufalý. Můj ty Monte Kristo, říkal si, tak jsem se těšil, že holka po mně převezme kvetoucí živnost sultánskou, a zatím, chudera, mně tuhle hasne a skomírá před očima, a já jí nemohu pomoci! – A tak zavládl u dvora i v celé zemi solimánské smutek veliký.

V tu dobu tam přišel jeden obchodní cestující z Jablonce, nějaký pan Lustig, a když slyšel o té nemocné princezně, povídá: “Měl by k ní pan sultán zavolat doktora od nás, jako z Evropy, protože u nás je medicína pokročilejší; tady máte jenom zaříkávače, kořenáře a kouzelníky, ale u nás, holenku, jsou praví a študovaní doktoři. ”

Když se o tom dozvěděl sultán Solimán, povolal k sobě toho pana Lustiga, koupil od něho šňůru skleněných perel pro princeznu Zubejdu a pak se ho zeptal: “Pane Lustig, podle čeho se u vás pozná pravý a študovaný doktor?”

“To je docela lehké, ” řekl pan Lustig. “Pozná se podle toho, že má před svým jménem dr. Například dr. Mann, dr. Pelnář a podobně. A když nemá žádné dr. , tak to není študovaný doktor, víme?”

“Aha, ” řekl sultán a bohatě obdaroval pana Lustiga sultánkami; víte, to jsou takové dobré hrozinky. A potom poslal do Evropy posly pro doktora. “Ale to si pamatujte, ” kázal jim při loučení, “že pravý a vyučený doktor je jenom ten, který se začíná slabikou dr. Jiného mi sem nevoďte, nebo vám uříznu uši i s hlavou. Tak alou!”

Kdybych měl povídat, co všecko ti vyslanci tou dlouhánskou cestou do Evropy zkusili a zažili, to by byla, pane Magiáš, moc dlouhá pohádka. Ale po mnoha a mnoha útrapách se přece jen ti poslové do Evropy dostali a začali hledat doktora pro princeznu Zubejdu.

Tak ten průvod solimánských poslů, takových hromských mameluků s turbany na hlavách a pod nosem s frňousy tlustými a dlouhými jako koňské ocasy, se dal na cestu černým lesem. Šli a šli, až potkali strejdu se sekerou a pilou na rameně.

“Pámbu zdravíčko, ” pozdravil je ten strejda.

“Dej to pámbu, ” řekli poslové. “Copak vy, strejčku, jste?”

“Ále, ” povídá ten člověk. “Děkuju za optání. Já jsem jenom drvoštěp. ”

Ti pohani zastříhali ušima a pravili: “Vašnosti, to je jiná. Když vy ráčíte být dr. Voštěp, tak vás máme poprosit, abyste štandopede, šupito a presto šel s námi do země solimánské. Pan sultán Solimán se nechá pěkně poroučet a uctivě vás zve na svůj dvůr; ale kdybyste se zdráhal nebo se případně zpěčoval, tak vás tam dopravíme násilím, a to vám, blahorodí, říkáme, nepřejte si nás. ”

“Ale, ale, ” divil se ten drvoštěp, “a co se mnou pan sultán chce?”

“Má pro vás nějakou práci, ” řekli poslové.

“Tak to bych šel, ” svolil drvoštěp. “Já totiž, páni, zrovna hledám práci. Abyste věděli, já jsem do práce jako drak. ”

Poslové na sebe mrkli a povídali: “To se nám, vaše slovutnosti, právě hodí. ”

“Počkat, ” řekl drvoštěp. “Nejdřív bych chtěl vědět, kolik mně pan sultán za mou práci zaplatí. Já sic nejsem drahorád, ale snad pan sultán není držgrešle. ”

Poslové sultána solimánského na to zdvořile odpověděli: “To nevadí, vašnosti, že neračte být dr. Ahorád, – nám je dr. Voštěp stejně vítán; ale co se týče našeho pana sultána Solimána, můžete nám věřit, že on není dr. Žgrešle, nýbrž jenom obyčejný panovník a tyran. ”

“Tak je dobře, ” pravil drvoštěp. “A co se týče stravy, tak já při práci jím jako dravec a piju jako dromedár, víme?”

“Učiníme vše, vzácný pane, ” ujišťovali ti Solimánci, “abyste i v tom ohledu byl u nás zcela spokojen. ”

Nato dovedli s velkou slávou a úctou drvoštěpa na loď a pluli s ním až do země solimánské. Když dopluli, vylezl sultán Solimán honem na trůn a kázal je přivést k sobě. Poslové před ním poklekli a ten nejstarší a nejfousatější z nich začal:

“Náš nejmilostivější pane a vládče, kníže všech věřících, pane sultáne Solimáne! Na tvůj vznešený rozkaz jsme se odebrali až na ostrov zvaný Evropa, abychom vyhledali toho nejučenějšího, nejvěhlasnějšího a nejslavnějšího doktora pro princeznu Zubejdu. Tak tady ho máme, pane sultáne. Je to slovutný a světoznámý lékař dr. Voštěp; abyste věděl, jaký je to doktor, tedy do práce je jako dr. Ak, je dražší než dr. Ahorád, jí jako dr. Avec a pije jako dr. Omedár. To jsou totiž, pane sultáne, samí slavní a učení doktoři, z čehož je patrno, že jsme kápli na toho pravého. Hm hm. Tak to je celkem všecko. ”

“Vítám vás, dr. Voštěpe, ” řekl sultán Solimán. “Prosím vás, abyste se šel podívat na mou dceru, princeznu Zubejdu. ”

Inu, proč bych nešel, řekl si drvoštěp; sám sultán ho vedl do takové šeré, zastíněné komnaty, vystlané těmi nejkrásnějšími koberci a polštáři a poduškami, a na nich odpočívala princezna Zubejda, bledá jako z vosku, a dřímala.

“A jejej, ” povídá drvoštěp soucitně, “pane sultán, ta vaše holka je nějaká zelinka. ”

“To je, ” vzdychl sultán.

“Taková nedomrlá, ” pravil drvoštěp. “Drobet jako nanicovatá, že?”

“Ba právě, ” přitakal sultán smutně. “Nic nám nechce jíst. ”

“Hubená jako šindel, ” řekl drvoštěp. “Jako věchejtek. A žádnou barvu nemá, pane sultán. Já bych řek, že to ďouče marodí. ”

“Baže marodí, ” děl sultán sklíčeně. “Proto jsem vás povolal, abyste ji uzdravil, když jste dr. Voštěp. ”

“Já?” podivil se drvoštěp. “Propána, jak já ji mám uzdravit?”

“To už je vaše věc, ” řekl sultán Solimán temným hlasem. “Proto jste tady a basta fidli. Ale to vám říkám, jestli ji nevyhojíte, dám vám setnout hlavu a bude s vámi amen. ”

“Ale to přece nejde, ” chtěl se bránit polekaný drvoštěp, jenže pan Solimán ho ani nenechal domluvit.

“Žádné výmluvy, ” děl přísně, “na to já nemám pokdy, já musím jít vládnout. Jenom se dejte do práce a ukažte, co umíte. ” A šel si sednout na trůn a vládl.

Zatrápená věc, řekl si drvoštěp, když osaměl, to jsem se dostal do pěkné bryndy! Jak já k tomu přijdu, abych uzdravoval nějakou princeznu? Vím já, jak se to dělá? Tohle mně je nadělení! Pro pět ran do pařezu, co si mám počít? Když tu holku nevyhojím, useknou mi hlavu. Kdyby to nebylo v pohádce, tak bych řek, že to ani nejde, pro nic za nic někomu setnout makovici! Čert mi byl dlužen, že jsem se dostal do pohádky! V obyčejnském životě by se mi něco takového stát nemohlo! Namouduši, to jsem sám zvědav, jak se z toho vyvlíknu!

V takových a ještě těžších myšlenkách si chudák drvoštěp sedl na zápraží sultánova zámku a žalostně vzdychal. Krucifagot, řekl sám k sobě, co je to napadlo, že tu mám dělat doktora? Kdyby mně poručili, poraz tenhleten nebo tamhleten strom, já bych jim ukázal, co dovedu! To bych se do toho dal, až by třísky lítaly! Však to tu, koukám, mají kolem stavení zarostlé jako v pralese, ani sluníčko jim do sednice nezasvítí; dyť se jim v baráku musí držet vlhkota a houba a plíseň a škvoři! Počkat, já jim ukážu, jakou dovedu dělat práci!

Jen si to řekl, už shodil kabát, plivl si do dlaní, popadl svou sekeru a pilu a začal kácet stromy, co rostly kolem sultánova zámku. Kdepak, to nebyly hrušně ani jabloně ani ořeší jako u nás, ale samé palmy a oleandry a kokosovníky, dracíny, latanie a fíkusy a stromy mahagonové a stromy, co rostou až do nebe, a jiná exotická zeleň. To byste koukal, pane Magiáš, jak se do toho ten náš drvoštěp pustil! Když zvonilo poledne, byla už kolem zámku notná paseka; tu si drvoštěp utřel rukávem pot, vytáhl z kapsy kus černého chleba s tvarohem, co si přinesl z domova, a dal se do jídla.

Do té doby princezna Zubejda spala ve své šeré komnatě; při tom rámusu, co dělal dole před zámkem drvoštěp se svou sekerou a pilou, se jí spalo jako nikdy dosud. Probudila se teprve tím tichem, když drvoštěp přestal kácet stromy, uvelebil se na hromadě dříví a ukusoval chleba s tvarohem.

Tu princezna otevřela oči a podivila se: jaké to je v té komnatě nebývalé světlo? Poprvé v životě vpadlo tam slunce plným proudem a naplnilo tu šerou komnatu září nebeskou. Princeznu ta záplava světla až oslnila; přitom tam oknem zavonělo čerstvě naštípané dříví tak silně a krásně, že princezna vdechla hluboce a s rozkoší. A do té smolné vůně tam zavonělo ještě něco, co princezna dosud neznala – co to je? Vstala a šla se podívat oknem: místo vlhkého stínu paseka planoucí v slunci poledním, a tam sedí veliký strejda a s náramnou chutí jí něco černého a něco bílého; a to bylo právě to, co tak dobře princezně zavonělo. To víte, vždycky nám nejlákavěji voní to, co jí někdo jiný.

Princezna to už nemohla vydržet; ta vůně ji táhla dolů, před zámek, blíž a blíž k tomu obědvajícímu strejdovi, aby se podívala, co to má dobrého k snědku.

“Á, princezna, ” ozval se drvoštěp plnou hubou. “Nechtěla byste kousek chleba s tvarohem?”

Princezna se začervenala a zavrtěla sebou; styděla se říci, že by to strašně chtěla ochutnat.

“Tak nate, ” zabručel drvoštěp a ukrojil jí křivákem pořádný kus krajíce. “Tumáte. ”

Princezna mrkla kolem, nedívá-li se někdo. “Děkan, ” vyhrkla na poděkování, zakousla se do krajíce a řekla: “Hm, to je dobrota!” Prosím vás, chleba s tvarohem, to taková princezna jakživa ani neviděla.

V tu chvíli se podíval oknem sám pan sultán Solimán. Ani nevěřil svým očím: místo vlhkého stínu světlá paseka planoucí v slunci poledním, a tam na hromadě dříví sedí princezna s plnou papulou, má od tvarohu vousy od ucha k uchu a krmí se s takovou chutí jako nikdy dosud.

“Pámbíček zaplať, ” oddechl si sultán Solimán, “tak mně k té holce přece jen přivedli toho pravého a študovaného doktora!”

A od té doby, pane Magiáš, začala princezna doopravdy sílit, i tváře jí zčervenaly, a jedla jako vlčinka. To je oučinek světla a vzduchu a sluníčka, abyste věděl. A já vám to povídám proto, že vy tady taky žijete v takové sluji, kam slunce nesvítí a vítr nezavane; a to, pane Magiáš, není zdravé. Tak to jsem vám chtěl jako říct. «

*

Když hronovský doktor dopověděl pohádku o princezně solimánské, přihnal se pihovatý Vincek a vedl s sebou doktora z Hořiček, doktora z Úpice a doktora z Kostelce. “Tak tady je vedu, ” křičel už zdálky. “Lidicky, to jsem se uhnal!”

“Vítám vás, páni kolegové, ” pravil hronovský doktor. “Tady je náš pacient, pan černokněžník Magiáš. Jak vidíte na první pohled, jeho stav je velmi vážný. Pacient naznačuje, že spolkl švestku nebo slívu nebo pecku. Podle mého skromného názoru jeho choroba je prudká švestkitida. ”

“Hm hm, ” řekl doktor z Hořiček. “Spíše bych soudil, že je to dusivá slivitida. ”

“Nerad bych odporoval váženým kolegům, ” děl kostelecký doktor. “Ale řekl bych, že v tomto případě jde o hrtanovou peckitidu. ”

“Pánové, ” ozval se úpický doktor, “navrhuji, abychom se shodli na rozpoznání, že u pana Magiáše se dostavila prudká švestkohrtanová peckoslivitida. ”

“Tak to vám gratuluju, pane Magiáš, ” řekl doktor z Hořiček. “To je moc vzácná a těžká choroba. ”

“Zajímavý případ, ” dodával doktor z Úpice.

“Pane kolego, ” ozval se kostelecký doktor, “to já jsem už míval pěknější a zajímavější medicínské případy. Slyšel jste už, jak jsem vyhojil hejkala z Krákorky? Když ne, tak vám to povím. ”