Текст книги "Cíl Zero"
Автор книги: Джек Марс
сообщить о нарушении
Текущая страница: 5 (всего у книги 5 страниц)
ŠESTÁ KAPITOLA
„Tati, nemusíš mě pokaždé vodit až ke dveřím,“ stěžovala si Maya, když přecházeli Dahlgrenské nádvoří směrem k Healy Hall na kampusu Georgetownské univerzity.
„Vím, že nemusím,“ řekl Reid. „Ale chci. Co je, stydíš se snad za to, že tě někdo uvidí s tátou?“
„O tom to není,“ zamumlala Maya. Cesta sem byla tichá. Maya celou dobu jen zamyšleně zírala z okna, zatímco Reid se neúspěšně snažil vymyslet něco, o čem by mohli mluvit.
Maya dodělávala třetí ročník střední školy, ale vyzkoušela si už kurzy pro pokročilé a několikrát týdně už chodila na přednášky na Georgetownském kampusu. Před začátkem studia na univerzitě to byl dobrý krok a na žádosti o přijetí to vypadalo dobře – obzvláště když Georgetown byla její první volba. Reid trval na tom, že bude Mayu do školy nejen vozit, ale že ji také vždy zavede do třídy.
Předchozí večer, když byla Maria nucena jejich rande předčasně ukončit, Reid spěchal domů za svými dcerami. Byl extrémně rozrušený, když slyšel tu novinu, že Rais utekl – prsty se mu na volantu celou dobu třásly – ale přinutil se zůstat v klidu a snažil se nad tím přemýšlet logicky. CIA už ho pronásledovala a pravděpodobně také Interpol. Znal protokol pro takovou situaci; každé letiště budou sledovat a na každé větší cestě ze Sionu budou vztyčeny zátarasy. A Raisovi už nezbyli žádní spojenci, na které by se mohl obrátit.
Mimo to ten zabiják unikl ve Švýcarsku, což bylo kolem šesti a půl tisíce kilometrů daleko. Od Kenta Steela ho dělila polovina kontinentu a celý oceán.
Přesto však věděl, že se bude cítit o dost lépe, až obdrží potvrzení, že Raise znovu zadrželi. Věřil Mariiným schopnostem, ale přál si, aby měl tu možnost ji požádat, ať ho o svém pokroku pravidelně informuje.
On a Maya došli ke vchodu do Healy Hall a Reid zaváhal. „Dobře, takže se uvidíme, až skončíte?“
Podezíravě se na něj podívala. „Nechceš mě snad zavést až dovnitř?“
„Dnes ne.“ Měl pocit, že tuší, proč byla Maya celé ráno tak tichá. Předešlý večer jí dal špetku nezávislosti, ale dnes byl zase zpátky ve starých kolejích. Musel si připomenout, že už není malá holčička. „Poslyš, vím, že jsem tě v poslední době trošku držel zkrátka…“
„Trošku?“ Maya si odfrkla.
„…A omlouvám se za to. Jsi schopná, vynalézavá a inteligentní mladá žena. A jenom chceš být trochu nezávislá. Rozumím tomu. Moje ochranářská povaha je můj problém, ne tvůj. Nic z toho není tvoje chyba.“
Maya se pokusila skrýt úsměv, který se jí dral na rty. „Řekl jsi právě něco jako ‚můžu za to já, ne ty‘?“
Přikývl. „Přesně tak, protože je to pravda. Nedokázal bych si odpustit, kdyby se ti něco stalo, když bych tady nebyl.“
„Ale nemůžeš tady být vždycky,“ řekla, „bez ohledu na to, jak moc se budeš snažit. A já potřebuju být schopná vypořádat se s problémy sama.“
„Máš pravdu. Budu se snažit trochu stáhnout.“
Pozvedla jedno obočí. „Slibuješ?“
„Slibuju.“
„Dobře.“ Natáhla se na špičkách a políbila ho na tvář. „Uvidíme se pak.“ Zamířila ke dveřím, ale pak ji ještě něco napadlo. „Víš, možná by neuškodilo, kdybych se naučila střílet ze zbraně, jen pro případ nouze…“
Zvedl prst jejím směrem. „Nepřeháněj to.“
Křivě se usmála a zmizela v hale. Reid se pár minut jen tak potuloval kolem. Bože, jeho dcerky rostly příliš rychle. Za dva roky bude Maya oficiálně dospělá. Brzo přijdou auta, placení vysoké a… dřív nebo později kluci. Díkybohu na tohle zatím ještě nedošlo.
Když mířil ke Copley Hall, rozptyloval se obdivováním architektury kampusu. Nebyl si jistý, jestli ho někdy vůbec omrzí, jen se tak procházet po univerzitě a užívat si pohled na budovy z osmnáctého a devatenáctého století, z nichž mnohé byly postavené ve Románském slohu, který ve středověku vládl Evropě. Na kráse tomu všemu dodával fakt, že byla polovina března a ve Virginii se v tuto dobu měnilo počasí, takže teploty stoupaly na deset, místy až patnáct stupňů, když bylo skutečně hezky.
Jeho role pomocného profesora obvykle spočívala v tom, že přednášel pro menší třídy o pětadvaceti až třiceti studentech, kteří byli primárně zaměření na historii. Zaměřoval se na přednášky o válkách a čas od času zaskakoval za profesora Hildebrandta, který měl definitívu a často cestoval kvůli knize, kterou psal.
Nebo je možná tajným členem CIA, zauvažoval Reid.
„Dobré ráno,“ řekl hlasitě, když vešel do třídy. Většina studentů už byla na svých místech, když dorazil, takže pospíchal dopředu, postavil svou brašnu na stůl a shodil ze sebe své tvídové sako. „Jdu o pár minut později, takže se na to hned vrhneme.“ Byl to skvělý pocit, být znovu ve třídě. Tady byl ve svém živlu – alespoň v jednom z nich. „Určitě mi někdo z vás řekne, co bylo s ohledem na počet mrtvých tou nejvíc zničující událostí v historii Evropy?“
„Druhá světová válka,“ řekl někdo okamžitě.
„Jedna z nejhorších celosvětově, to jistě,“ odpověděl Reid, „ale Rusko na tom v tomto ohledu bylo hůře než zbytek Evropy, co se týče čísel. Co dalšího mi řeknete?“
„Mongolský vpád do Evropy,“ řekla bruneta s culíkem.
„Další dobrý odhad, ale vy všichni přemýšlíte jen o ozbrojených konfliktech. Co mám na myslí já, je mnohem méně antropogenní; víc biologické.“
„Černá smrt,“ zamumlal blonďák v první řadě.
„Ano, správně, pane…?“
„Wright,“ odpověděl kluk.
Reid se usmál. „Takže pan Wright? Hezké jméno.“
Kluk se ostýchavě usmál a zakroutil hlavou.
„Ano, pan Wright má pravdu – černá smrt. Pandemie dýmějového moru vypukla ve Střední Asii, prohnala se po Hedvábné stezce, byla dovlečena do Evropy krysami na palubách obchodních lodí a ve čtrnáctém století zabila odhadem sedmdesát pět až dvě stě milionů lidí.“ Chvíli jen přecházel, aby zdůraznil, co právě řekl. „V tom je velká disproporce, no ne? Jak mohou být tahle čísla tak daleko od sebe?“
Bruneta ve třetí řadě mírně zvedla ruku. „Protože před sedmi sty lety neměli kancelář pro sčítání lidu?“
Reid a několik dalších studentů se zasmáli. „No, jistě, to je pravda. Ale je to z části také proto, jak rychle se mor šířil. A tím myslím, že více než třetina populace Evropy vymřela během dvou let. Abych vás uvedl do perspektivy, bylo by to, jako by vyhladili celé východní pobřeží a Kalifornii.“ Opřel se o svůj stůl a založil si ruce. „Vím, co si teď myslíte. ‚Profesore Lawsone, nejste vy náhodou ten chlápek, co má přijít a mluvit tu o válce?‘ Ano, a právě teď se k tomu dostanu.
„Někdo zmínil Mongolský vpád do Evropy. Čingischán krátkou dobu vládl tomu největšímu souvislému impériu v celé historii a během let, kdy mor řádil v Asii, jeho síly táhly na západní Evropu. Čingischánovi je připisováno prvenství v použití něčeho, co dnes klasifikujeme jako biologickou válku; pokud se mu nějaké město nechtělo podvolit, jeho armáda katapultovala morem nakažená těla přes hradby a pak… jim stačilo jen chvíli počkat.“
Pan Wright, ten blonďatý kluk v přední řadě, znechuceně ohrnul nos. „To nemůže být pravda.“
„Je to pravda, ujišťuji vás. Obléhání Kafy, kterou dnes známe jako Krym, 1346. Vidíte, rádi bychom si mysleli, že něco jako biologická válka je nový koncept, ale nikoliv. Než jsme měli tanky, drony, jaderné hlavice nebo dokonce střelné zbraně v moderním slova smyslu, měli jsme, ehm… oni měli, ehm…“
„K čemu máš tohle, Reide?“ ptá se vyčítavě. V jejích očích je víc strachu než zloby.
Při zmínce slova „zbraně“ mu myslí náhle probleskla vzpomínka – ta samá jako předtím, ale teď jasnější. V kuchyni v jejich bývalém domě ve Virginii. Kate něco našla, když uklízela prach z jedné větrací šachty.
Na stole leží zbraň – malá, stříbrná devítimilimetrová LC9. Kate na ni ukazuje jako na něco prokletého. „K čemu máš tohle, Reide?“
„To je… jen na ochranu,“ lžeš.
„Ochranu? Víš vůbec, jak to používat? Co kdyby to našla některá z holek?“
„Nenašly by –“
„Víš, jak všetečná dokáže Maya být. Proboha, ani nechci vědět, jak jsi k tomu přišel. Tuhle věc v našem domě nechci. Prosím, zbav se toho.“
„Jistě. Promiň, Katie.“ Katie – jméno, které si pro ni schováváš, když je rozzlobená.
Nesměle sebereš zbraň ze stolu, jako bys nevěděl, jak s ní zacházet.
Poté, co odejde do práce, musíš shromáždit ještě dalších jedenáct, které máš schované různě po domě. Najít pro ně lepší místo.
„Profesore?“ blonďatý kluk se na Reida znepokojeně podíval. „Jste v pohodě?“
„Hmm… jistě.“ Reid se narovnal a odkašlal si. Prsty ho bolely; když ho ta vzpomínka zasáhla, pevně stiskl okraj stolu. „Jistě, omlouvám se.“
Teď už o tom nebylo pochyb. Byl si jistý, že ztratil alespoň jednu vzpomínku na Kate.
„Hmm… omlouvám se, ale najednou se necítím moc dobře,“ řekl třídě. „Jen mě to nějak zasáhlo. Pro dnešek, uh, pro dnešek to tu zabalíme. Dám vám něco na přečtení a vrátíme se k tomu v pondělí.“
Ruce se mu třásly, když jim odříkával čísla stránek. Na čele mu vyrazil pot, zatímco studenti odcházeli z místnosti. U jeho stolu se zastavila hnědovlasá dívka ze třetí řady. „Nevypadáte moc dobře, profesore Lawsone. Nemám někoho zavolat?“
Za očima mu začínala pulzovat bolest, ale přinutil se k úsměvu, o kterém doufal, že vypadal mile. „Ne, děkuji. Budu v pořádku. Jen si potřebuji odpočinout.“
„Dobře. Ať je vám líp, profesore.“ Také odešla ze třídy.
Jakmile byl o samotě, prohrabal se šuplíkem svého stolu, našel plato aspirinu, ze kterého vyloupl jeden prášek a zapil ho vodou, kterou nosil v tašce.
Opřel se v křesle a počkal, až se mu zpomalí tep. Ta vzpomínka na něj neměla jen mentální nebo emocionální dopad – měla také zřetelný fyzický efekt. Z myšlenky, že mohl ztratit jakoukoliv část vzpomínek na Kate, když už mu ji osud ze života vzal, se mu dělalo zle.
Po několika minutách začala nevolnost ustupovat, ale myšlenky mu stále vířily hlavou jako roj včel. Nemohl se už dál vymlouvat; musel se rozhodnout. Bude si muset ujasnit, co hodlá dál dělat. Doma měl v krabici ve své kanceláři schovaný dopis, ve kterém přesně stálo, za kým může jít, když bude potřebovat pomoc – za švýcarským doktorem jménem Guyer, neurochirurgem, který mu do hlavy nainstaloval paměťový supresor. Pokud by mu měl někdo pomoct dostat zpátky své vzpomínky, byl by to on. Reid byl poslední měsíc na vážkách, jestli by se měl či neměl alespoň pokusit získat zpátky celou svou paměť.
Ale části s jeho ženou byly pryč a on neměl jediný způsob, jak zjistit, co dalšího mu s pomocí supresoru sebrali.
Teď už byl připravený.
SEDMÁ KAPITOLA
„Podívej se na mě,“ řekl Imám Khalil arabsky. „Prosím.“
Vzal chlapce za ramena v otcovském gestu a zlehka poklekl, aby mu byl tváří v tvář. „Podívej se na mě,“ řekl znovu. Nebyl to rozkaz, ale jemná žádost.
Omar měl problém dívat se Khalilovi přímo do očí. Namísto toho se mu díval na bradu, na jeho zastřižený černý plnovous pečlivě oholený pod krkem. Díval se na klopy jeho tmavě hnědého obleku, v žádném případě drahého, ale přesto luxusnějšího než veškeré oblečení, které Omar kdy nosil. Postarší muž příjemně voněl a mluvil s chlapcem jako se sobě rovným, s respektem větším, než jaký mu kdy kdo projevil. Ze všech těchto důvodů se Omar nedokázal přimět pohlédnout Khalilovi do očí.
„Omare, víš, kdo je to mučedník?“ zeptal se. Jeho hlas byl jasný, avšak ne hlasitý. Chlapec ho nikdy neslyšel křičet.
Omar zakroutil hlavou. „Ne, Imáme Khalile.“
„Mučedník je jistý druh hrdiny. Ale je víc než to; je hrdinou, který se úplně oddá dané věci. Mučedníka si pamatují. Mučedníka oslavují. Tebe, Omare, tebe budou oslavovat. Tebe si budou pamatovat. Tebe budou navždy milovat. A víš proč?“
Omar mírně přikývl, ale nepromluvil. Věřil v Imámovo učení, držel se ho jako záchranného lana, teď ještě dokonce víc, když v bombovém útoku zemřela jeho rodina. Dokonce i poté, co byl disidenty donucen opustit Sýrii. Měl však problém uvěřit tomu, co mu Imám Khalil teprve před pár dny sdělil.
„Jsi požehnaný,“ řekl Khalil. „Podívej se na mě, Omare.“ S nemalým těžkostmi Omar vzhlédl a jeho pohled našel Khalilovy hnědé oči, měkké a přátelské, ale svým způsobem intenzivní. „Ty jsi Mahdi, poslední z Imámů. Spasitel, který tento svět očistí od hříchu. Jsi zachránce, Omare. Rozumíš?“
„Ano, Imáme.“
„A věříš tomu, Omare?“
Chlapec si nebyl úplně jistý, jestli ano. Necítil se výjimečně, ani důležitě, ani požehnaný Alláhem, ale přesto odpověděl: „Ano, Imáme. Věřím tomu.“
„Alláh ke mně promluvil,“ řekl Khalil měkce, „a řekl mi, co musíme udělat. Pamatuješ si, co máš udělat?“
Omar přikývl. Jeho mise byla vcelku jednoduchá, ačkoliv Khalil se ujistil, aby chlapec neměl nejmenší pochybnosti o tom, co to znamená pro něj.
„Dobře. Dobře.“ Khalil se zeširoka usmál. Jeho zuby byly dokonale bílé a pod jasným svitem slunce zářily. „Než se rozejdeme, Omare, prokážeš mi tu čest a pomodlíš se se mnou?“
Khalil pozdvihl ruku a Omar ji uchopil. Byla teplá a hladká. Imám zavřel oči a jeho rty se začaly pohybovat tichými slovy.
„Imáme?“ řekl Omar téměř šeptem. „Neměli bychom se otočit k Mekce?“
Khalil se znovu široce usmál. „Dnes ne, Omare. Náš pravý a jediný Bůh mi dal své svolení; dnes mohu stát tváří k tobě.“
Oba tam chvíli jen stáli a tiše se modlili, otočení čelem k sobě. Omar cítil, jak mu na obličej dopadají teplé sluneční paprsky a na tichou minutu, která následovala, si pomyslel, že něco ucítil, jako by ho po tváři hladily neviditelné prsty samotného Boha.
Khalil byl v polokleku a oba stáli ve stínu malého bílého letadla. Dovnitř se vešli jen čtyři lidé a nad křídly mělo vrtule. Omar takhle blízko letadla ještě nikdy nebyl – a tohle letělo z Řecka do Španělska, což bylo také vůbec poprvé, co Omar v nějakém letadle seděl.
„Děkuji ti za to.“ Khalil vymanil ruce z chlapcova sevření. „Nyní musím jít, stejně jako ty. Alláh tě doprovázej, Omare, mír s Ním a mír s tebou.“ Starší muž se na něj ještě jednou usmál a pak se otočil a nastoupil po krátké rampě do letadla.
Motory se nejdřív se skučením nastartovaly a pak přešly v hlasitý řev. Omar o pár kroků ustoupil a letadlo se rozjelo po malé ranveji. Sledoval ho, jak nabírá rychlost, rychleji a rychleji, až se zvedlo do vzduchu a nakonec úplně zmizelo.
Když Omar osaměl, vzhlédl a užíval si paprsky dopadající na jeho obličej. Bylo teplo, tepleji, než obvykle v tomto ročním období bývá. Pak se vydal na šest a půl kilometru dlouhou pěší túru, která ho zavede do Barcelony. Cestou si sáhl do kapsy a jeho prsty se zlehka, ochranitelsky ovinuly kolem maličké skleněné ampule.
Omar si nemohl pomoct a přemýšlel, proč za ním Alláh nepřišel sám. Namísto toho byla Jeho zpráva předána prostřednictvím Imáma. Věřil bych tomu? pomyslel si Omar. Nebo bych si myslel, že se mi to jenom zdá? Imám Khalil byl zbožný a moudrý a dokázal rozpoznat znamení, když se nějaké naskytlo. Omar byl mladičký, naivní kluk, kterému bylo teprve šestnáct let a který toho o světě věděl pramálo, obzvlášť pak o západně. Možná, že nebyl hoden slyšet hlas Boha.
Khalil mu na cestu do Barcelony dal svazek eurových bankovek. „Dej si na čas,“ řekl mu starý muž. „Kup si něco dobrého k jídlu. Zasloužíš si to.“
Omar neuměl španělsky a znal jen pár základních frází v angličtině. Mimo to neměl hlad, takže místo toho, aby se šel po příchodu do města najíst, našel si lavičku s výhledem na Barcelonu. Posadil se na ni a zamyslel se nad tím, proč ze všech míst zrovna tady.
Měj víru, řekl by mu Imám Khalil. Omar se rozhodl, že ji mít bude.
Vlevo od něj stál hotel Barceló Raval, zvláštní, kruhovitá, fialovými a červenými světly zkrášlená budova, z jejíchž dveří vycházeli lidé v elegantních šatech a jiní zase vcházeli. Neznal ho jménem; věděl jen, že vypadá jako vábnička, ke které jsou zámožní hříšníci přitahováni jako můry k plameni. Sedět před ním mu dodávalo sílu a posilovalo jeho víru, aby byl schopný udělat to, co bylo nevyhnutelné.
Конец ознакомительного фрагмента.
Текст предоставлен ООО «ЛитРес».
Прочитайте эту книгу целиком, купив полную легальную версию на ЛитРес.
Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.