Текст книги "Inzerát na dům, ve kterem už nechci bydlet"

Автор книги: Bohumil Hrabal

сообщить о нарушении

Текущая страница: 2 (всего у книги 6 страниц)

„Klucí, von s námi zatočí,“ řekl Kavárník.

„Nezatočí,“ řekl Mlíkař, „kdyby to nebylo nic platný, jdu za Poncarem. A kdyby i tam nic, tak vodpoledne jedu za Tondou. Přeci nás učil nebát se a na svým dělnickým právu stát.“

„Chce-li někdo jít s tebou míli, jdi s ním dvě,“ řekl Kněz, „chce-li někdo na tobě suknice, dej mu i pláště…“

„Udeří-li tě někdo v levou tvář, nastav mu i pravou,“ přerušil ho Mlíkař, „to je pro světce, kdežto dělník jak nejde tvrdě na dělohu, tak je ztracen.“

„S církví jsme zatočili a ještě zatočíme,“ řekl kučeravý Esenbák.

„Možná,“ řekl Kněz, „tím se církev postaví na nohy.“

„Možná, ale já říkám, že za padesát let z církví zbudou jen kostely.“

Rotmistr se zvedl, do slunce rozevřel svůj zápisník a řekl: „Nechte toho, náš páter to má jedinej v hlavě v pořádku, ale já musím dneska do notejsku zapsat nulu, protože stojný nám nezaplatějí. Prokurátore, kolik bysme za tohle mohli vyfasovat?“

„Už na to myslím,“ řekl Prokurátor a dál chodil sem a tam, „mohli by nám dát na krk zákon na ochranu míru, tam jsou těžší sazby.“

„Ale my jsme v právu!“ řekl Mlíkař.

„Ty jsi v právu,“ řekl Prokurátor, „ale já nejsem, protože já jsem byl propuštěnej ze státních služeb. Ovšem, kdybych byl prokurátorem dál, udělal bych ze sebe a sobě podobných pěknou protistátní skupinu. Sám sebe bych obžaloval jako intelektuálního původce téhle stávky, sám sobě bych přitížil, že jako bývalý prokurátor jsem věděl a snadno seznati mohl…“

„Ale tady jsme na Kladně!“ hřímal Mlíkař, „tady jsme plnoprávní! Všichni tady pracujeme. Poražený třídy zrovna tak jako komunisti, všecko pro to, aby se všem vedlo líp!“

„Ani bych dvakrát neřekl,“ řekl Esenbák, „u nás panovala teorie dvojí facky, než mne propustili, vždycky záleželo, kdo komu dá facku. Když třeba dělník dá prokurátorovi facku, tak můžou zavřít toho prokurátora, protože možná toho dělníka vyprovokoval. Kdežto když dá prokurátor dělníkovi facku, tak i když ho ten dělník vyprovokoval, tak prokurátor dostane nejtěžší sazbu, protože…“

„To je hezký,“ křičel Mlíkař, „ale u nás na Kladně se to nesmí! Nesmí!“ volal Mlíkař a jeřáb se blížil a cinkal.

„Ano,“ řekl rada a utrhla se mu nohavice až po koleno. Zvedl botu a vytřepal zbytek plátna, jako by si vysvlékal trenýrky, díval se na šrotiště, kde trestankyně nakládaly další vozík víky železných rakví, nosily litinové anděly s užranými křídly a obličeji, anděly s přiškvařenými cákanci hořící hlíny a všechno házely do muld.

Pomocník držel cecky pojízdného jeřábu, kráčel po prknech za pohybujícími se kládami oceli a přednášel:

„Myšlenky Izáka Mauthnera, sedícího v komtoáru své náchodské ústředny… Na jaře roku 1830 přišel do Náchoda haličský aškenáz Mauthner a povídá: Tamhleten dům bude můj. V roce 1832 povídá měšťan Mauthner: Tamhleta fabrika bude má. V roce 1839 povídá fabrikant Mauthner: Mám pět přádelen a chci jich mít devět. Tak vznikl koncern přádelen firmy Mauthner, koncern průmyslového velmože bez erbu a tradic, magnáta, který, když odevzdával svým synům království fabrik, netušil ani, že jeho synové se zahalí v akciovou anonymitu a synové těch synů se stanou i magnáty tisku.“

Pomocník Vindy stiskl knoflík, jeřáb se zastavil nad železným vozem na kolejišti. Stříbrná slina jak strunka mu vyhrkla a Vindy si ji utřel do slinami zmáčeného rukávu.

„Je to prostý jako chleba,“ řekl soudní rada.

A bota mu rozpučela jak leknínový květ.

Jeřábnice se mihla ve zlatých šikmých pásech slunce a v tunelech stínů, tak maličký byl ten jeřáb na konci dílny, jak letadlo se blížil s rozepjatými křídly tou dvě stě metrů dlouhou dílnou a skladištěm, teď zabrzdil nad pendlovkami, nad partou brusičů, a z gondoly se zvedl závodní v černém klotovém plášti, opřel se bílýma rukama o obrubu, vyklonil se jak z kazatelny, se zlatou šerpou přes prsa, a řekl:

„Práci čest!“

„Když je dobře zaplacená, tak čest,“ řekl Mlíkař.

„Tak soudruzi, máme plán, na kterej se musí najet. Jináč vás musím hlásit radě odborů!“ řekl závodní a prstem zobal dolů.

„Kdo nařídil zvýšení norem? Kdo se s kým poradil?“ optal se Mlíkař.

„Ministerstvo těžkého průmyslu.“

„Na čí návrh?“

„Na návrh… náš.“

„Tak vida, škodná je doma. A těch, kterých jste se měli zeptat prvních, těch jste se nezeptali, ti jsou jen nějaký statistický číslo?!“

„To ne, ale já jsem provedl to, na čem se usnesla odborová skupina. Tak budete dělat?“

„Nebudeme. Jedině když na tabuli osobně napíšeš, že se pojede na starou normu až do tý doby, než zpevnění bude s náma projednáno předepsaným způsobem.“

„Dobrá,“ závodní zvedl černé rukávy až po loket do zlatého tunelu slunce, „já ale o tom podávám hlášení na ředitelství a na Úro.“

„Proč jste na nás takoví? Proč mi chcete vzít z kapsy stovku?“ zvolal brusič s křížovou jizvou pod okem.

„Václave,“ řekl závodní, „já tě nepoznávám, ty, starý soudruh, a ty na mě takhle?“

„Votrávili jste mi život!“ zvolal brusič a vzal pajsr, přehodil jej z ruky do ruky, rozházel po dílně sluneční reflex a mrštil tyčí na hromadu cáglí a tyč zvonila a cinkala a její hlas zmíral někde v modrých stínech a brusič vyběhl na hromadu, přelezl cágle a třásl se zlostí a stál přepůlený slunečním pásem.

„Ale Václave, já jsem přeci z vás, já jsem taky dělník,“ řekl závodní a položil si ruku na černý klotový plášť.

„Tak bys měl tohle chápat,“ řekl Václav a sestoupil na druhou stranu dílny a potom zasténala vrátka a prudce se zabouchla.

Závodní rozhodil ruce a pokynul a jeřábnice stiskla kontrolery a jeřáb couval dílnou a odvážel v gondole závodního, který se otočil a slunce hnané žaluziemi ve větracích věžích jej tlouklo řemínky a zlatými holemi po klotových zádech.

Stoupající páry z koryt byly neuvěřitelně krásné a husté. Rada se neubránil, přeběhl prkno a zastrčil ruku až po loket do těch par.

Na šrotišti počapla trestankyně, položila si ruku na klín jak gypsovou panenku, zdravou rukou zvedla andělíčka, který býval na pohřebním voze nebo ozdobou na panské hrobce, zvedla toho andílka a odnesla jej do muldy.

Vindy pak předal cecky jeřábu radovi a ukazoval a poučoval.

„Doktore,“ řekl, „tohle je knoflík, kterým břemeno zvedáme, tímhle zase klesáme. Tohle je knoflík, kterým břemeno odvážíme dopředu, tohle je knoflík, kterým břemeno odvážíme dozadu. Nemůžeme to splíst. Tak to zase zkuste. Včera jsem napsal báseň, která se jmenuje: Ministerská noc aneb kterak sekční má pět minut před půlnocí Tantalovu vidinu.“

„Děkuji,“ řekl rada a vzal kabely.

„Nebo byste raději slyšel moji báseň: Havířova dcerka zapomněla na svůj proletářský původ a podlehla svodům Erota?“ optal se Vindy, ale hned se opravil: „Ach bože, já jenom o sobě, tak, pane doktore, jak vám se daří?“

Soudní rada stiskl knoflík, ale ten nesprávný.

„Zastavte, zastavte!“ volal pomocník.

Rotmistr vzal křídu, napsal na vrata dvaadvacet, pak osmadvacet, podškrtl a výsledek dvakrát podtrhl. A potom ťukal křídou na číslici šestku a volal:

„Šest metráků denně vybrousit navíc! Co ale když se bude muset cágl brousit celej!“

A odsunula se vrata a rotmistr stál s křídou položenou na čelo toho, kdo odsunul ta posuvná vrata.

„Klucí, jsou tady filmaři,“ řekl údržbář a pořád měl křídu na čele, „shánějí dělníky, aby diskutovali o událostech.“

„To tedy půjdeme,“ řekl Mlíkař a vyšel s partou brusičů do slunce; tam stálo nákladní auto, z kterého filmoví pomocníci vyndali kbelíky s vápnem, a mladý režisér ukazoval na vůz naložený ingoty a kameraman s kamerou přešel přes koleje.

„Jen aby to nebylo, jako když natáčeli čilej ruch v ocelárně,“ řekl Francouz, „nikdo tam už nebyl, tak filmaři si cinkali na kbelíky a pouštěli z vejšky plechovky a nadšeně líčili, jak všecko plní plán.“

„Tady by to mělo bejt,“ řekl režisér, „tady trošku zabílíte stěnu a pak tam dáme akvária s rybičkama… A támhle trošku přírody, uděláte ten březovej hájíček… A vy,“ režisér ukázal na brusiče, „vy jste ty, co si chtějí zahrát?“

„Děkuju,“ řekl soudní rada a zastavil jeřáb, „od té doby, co mne vystěhovali a div nezavřeli, od té doby se mi daří výborně. Víte, že mi zmizelo revma?“ řekl, a že nebylo jiné volby, stiskl správný knoflík.

„Snad nepošlete děkovný telegram,“ řekl Vindy a zvedl rukavici a dal znamení.

„To nepošlu, ale psychologicky jsem se nějak zjednodušil,“ řekl soudní rada a řetěz s lesklými oušky klesal do zelenkavých par kyseliny solné, „dřív jsem jezdíval autem, teďka tramvají, dřív jsem pívával berncasteler doktor nebo badestube, dneska si dávám kozlíčka z Popovic, místo do klubu chodím do ohřívárny a tak… Desetitisíce let se už člověk v podstatě nemění. Totiž, příteli, já jsem nebyl ani obhájce, ani prokurátor, já jsem se jen díval a činil si obraz o dvou stranách, které se přede mnou přely. Víte, mě dneska sice zajímá Dreiser a Picasso a Chaplin, ale proti nim stavím svou bytnou, která ráno oblíká tři rozespalé děti a vleče je do útulku a navečer je vyzvedne a vrací se s nimi domů. Ta moje bytná je pro mne víc než holubice míru, než Monsieur Verdoux, než Americká tragédie...“

„Dejme tomu,“ řekl Vindy a přistoupil, stříbrná slina mu vyhrkla z úst, „že ta vaše bytná je komunistka, tak co vy na to?“

„Ona právě je, a jaká,“ přikývl rada a sklonil se a košťátkem otíral z klád okuje, „totiž, příteli, já jsem syn domkáře, já jsem ze sedmi dětí.“

„No,“ řekl Mlíkař, „mámám nic neřekneme a pak je zavedeme do bijáku.“

„Tak dobře,“ řekl režisér, „vy si posedáte na ingoty, někteří se opřou zády o vůz, jeden z vás bude držet mapu a jakoby si v ní bude prstem číst a vy ostatní budete číst noviny a potom na znamení budete jakoby živě diskutovat o tom, co jste si přečetli.“

A pomocníci z nákladního auta vytáhli čerstvě uřezané břízky a pak je stavěli a režisér jim rukou dával znamení, aby dali ty stromky doprava a potom maličko doleva a trošku dopředu a stát.

„To bude jako vo Božím těle,“ řekl Kavárník.

„Čili vy už jste zachráněn,“ řekl Vindy a sklonil se a košťátkem očišťoval vymořené klády.

„Tak,“ hovořil rada a kyselina solná mu hryzala gumovou botu, „já teď bydlím v pokojíčku sám a říkám tomu pokoji ponorka. A každý den si odnáším z Poldovky dřevíčka z rozbitých beden, prkýnka z ruských bříz a od ruského chromu, dýhy z norských dubů, z beden, ve kterých se sem vozí ferosilicium, jindy si přinesu prkýnka z německých smrků od niklových bedýnek… a potom sedím doma v ponorce, po zdích mi teče krásné vlhko, sedím jak v sauně a přikládám do ohně ty dřevíčka z norských a španělských dubů, prkýnka z německých smrčin, dívám se tak dlouho, až oheň to schvátí… pak se dívám do řežavého dřeva tak dlouho, až teplo se vytratí a zůstane struktura amorfního tvaru, někdy zase si nosím jen samé nápisy na prkýnkách a přikládám písmenka, která měla doposavad smysl… a dívám se do otevřených kamínek, jak Fiskaa Norway… Metalwerke Saxonia… Made in Yugoslavia… Meeraker Sverige… dívám se, jak oheň to olizuje, jak rozhází a zpřehází smysl slov… a jak nakonec všecko vyhoří… Jak je to krásné, že jsem zalicitován do situace, ve které právě jsem… Sám bych k tomu neměl odvahu…“ hovořil rada Hasterer a zvedl hlavu ze zelenkavých par.

„A co děláte v neděli?“ optal se Vindy a zasunul háky jeřábu do henků, potom sám stiskl knoflík.

„V neděli mi bytná oblíkne ty svý tři děti a já jdu s nimi na procházku do parku Julia Fučíka – nechali mi pěkný šaty, když vyjdu, pořád to jde soudní rada Hasterer na špacír. Ale nejradši jsem bydlil s dcerou; když nás vystěhovali, tak jsme měli pokojíček veliký kanape krát kanape. Říkali jsme tomu pokoji kaplička. Každé ráno jsme si vyčesávali jeden druhému z vlasů omítku, chodidla na nohou taky samá omítka. A prostředkem pokojíčku šla odpadová roura celýho domu a každou chvíli kolem nás proletěly splašky z klozetu nebo vodovodu. A z druhé strany stěny, kde jsme měli hlavy, tam byla koupelna, kohouty byly zrovna tam, kde jsme přes zeď měli lebky. Když někdo vstával dřív a otočil kohoutky, měli jsme stejný sen, že nám teče voda z hlavy… a potom ještě bylo krásně v té naší kapličce! Hned vedle podélné zdi byl nějaký výzkumný ústav a tam nějaké ohromné stroje celý den vrtaly nebo přeřezávaly nějaký ohromný ocelový klády a já jsem míval dojem, že ta naše kaplička je zubní stolička, do které se dostává nějaká ohromná zubařská jehla, a víte, že mě z toho rozbolela stolička?“

Vykládal rada a kráčel po prknech za Vindym, který odvážel ocel na železný vozík.

„Máme už kyselinu, která se vymučila,“ řekl Vindy, „sjedeme si pro demižon.“

„Tak uděláme zkoušku,“ řekl režisér a podíval se na hodinky, „my máme ještě natáčet v Chomutově… Tak vy si vezměte mapu, tak, rozevřete jí, tady rozevřete noviny… A vy,“ řekl a ukázal na Prokurátora, „vy, až ostatní na znamení budou jeden přes druhého volat: Američani, naskákejte do moře!, tak vy řeknete hlasem plným pochyb: Jen aby.“

„Kdepák,“ zvedl ruce Prokurátor, „já to mám doma polepený už takhle. Mně když něco, tak spíš pomůže volat: Ami gou houm.“

„Tak dobře, správně, ami gou houm,“ přikývl režisér, „a teď si uděláme několik záběrů, pak to sjedeme na vostro. Bude se to jmenovat: Svačina v našich závodech.“

„Ale vždyť nic nejíme,“ poznamenal Kněz.

„Tak si přineste něco k jídlu,“ řekl režisér.

„Už jsme všecko snědli, copak pití, to uděláme s prázdnými plecháči jak sbor zbrojnošů v Daliborovi, ale tu housku a salám…“

„Správně,“ řekl režisér a odhrnul rukáv, „ale čas letí! Tak ty akvária dejte ke stěně, kupte si ten salám a housky.“

„To nám kupte vy, můžete to vyúčtovat,“ řekl Esenbák, „to za to nestojíme?“

„Ježíši!“ vydechl režisér a vytřeštil oči.

A ukázal a sám vyskočil na hranu koryt a přeskakoval, rada držel kabely a přejížděl s jeřábem za Vindym.

„Zastavte, zastavte!“ volal Vindy.

A rada stiskl knoflík, ale ten opačný. Pak mu už nezbylo než stisknout ten správný.

„Vono to půjde,“ pravil chlácholivě Vindy, „ale kdy jste byl ještě šťastnej?“

„Když jsem chodil do sousední továrničky na barvy pro dříví. Tam mi dávali sudy od anilinových barev, fialový, červený, zelený, modrý, žlutý, a já jsem je nosil a na dvorku jsem to rozřezával a ruce jsem měl barevné podle barvy sudu a potom jsem si sahal i do obličeje a za krk a dcera se mi smávala, tatínku, seš jak papoušek, a potom jsme si večer topili v kamnech pokaždé jinou barvou…“

„Co se stalo? Co je?“ polekali se brusiči.

„Projíždí tady pořád ten krásně kouřící vláček?“ ukazoval režisér.

„Každou hodinu.“

„Hrom do toho! Ten by mi dělal krásný pozadíčko! Ale jděte si pro nádoby a já pošlu pro salám a housky.“

A pak pomocník režie přivedl hutnické učně a ukazoval, jak budou dělat pozadíčko Svačiny na našich závodech, jak jedna skupina bude stát nad akvárii s rybičkami a se zájmem se budou vzdělávat, zatímco druhá skupina vyběhne z březového hájíčku a bude přibíhat k diskutujícím dělníkům a zpívat budovatelskou píseň Poručíme větru, dešti…

A režisér vzal křídu a na vrata cáglágru nakreslil plánek a znovu s asistentem režie kreslil jako choreograf situaci, učedníci stáli kolem něho a dívali se, jak se odsunula vrata a režisér stál s křídou v ruce a ťukal na čelo muži v anglických šatech, se kterým vešli do slunce závodní v klotovém plášti a důvěrník v nesepraných montérkách.

„Tak a teď to sjedeme navostro,“ zvolal režisér a brusiči vyšli z dílen s prázdnými džbánky a korbílky, do jedné ruky si brali salám s houskou, někteří rozvírali noviny a opírali se zády o ingoty a učedníci se nakláněli nad rybičkami v akváriích a postávali za březovým hájíčkem.

Vindy dal znamení a háky klesaly a zacinkaly o zelené sklo demižonu. Vindy odkašlal:

„Teď zase trošku já, doktore,“ řekl, „báseň na Jaroslava Vrchlického. Nebylo oboru, kam by tvůj básnický duch nepronikl na pouti života tak gigantického. Ve verších jsi zvěčnil různých dob líc i rub a tak světlým slovem jsi povznesl bratry překvapené…“

Recitoval Vindy a na prkně v baráčku se probudil přední dělník, vstal, kopnutím otevřel dveře, pak se posadil a díval se oknem na mořírnu v oblacích zelenkavých par, pak nakrájel krvavou tlačenku na díly, odpočítal je, potom nakrájel zrovna tolik kousků chleba. A napichoval vždy kousek krvavé tlačenky a chleba a přemýšlel, jak vlastně ten soudní rada tam směšně stojí, jestli si neplete knoflíky cecků jen proto, že on, vorarbeiter, je na něho zlý, jestli by nebylo lepší, kdyby na něho šel po dobrým, vždyť je to soudní rada, plná Poldovka je teď všelijakých jiných povolání a zaměstnání a řemesel, tentam je dělnický charakter ocelárny, šatny jsou teďka plný docela jinačích hovorů, moc učených hlav sem přišlo, v kantýně to samý, chlap v montérkách je ve skutečnosti plukovník nebo dokonce prokurátor, musíme na ně bejt hodný, copak můžou za to, že jsme vyhráli?

„Tak jedem!“ mávl režisér a kamera vrčela, brusiči žvýkali a plnými ústy volali: Už brzy padne pevnost Pusan. Imperialisti, naskákejte do moře! Zalejem vám chřtány mírovou ocelí! Učedníci si ukazovali na rybičky a skupina od břízek poskakovala po kolejišti a zpívala: Poručíme větru, dešti…

„Stop!“ řekl režisér, „teď ještě polodetail shora!“

A pomohl kameramanovi na vůz naložený ingoty a pomocník opatrně podal kameru.

A zase shora kamera vrčela a brusiči si ťukali prázdnými nádobami a volali hesla a učedníci znovu vyběhli z březového hájíčku a nakláněli se nad akvárii tak dlouho, až režisér oběma rukama dal znamení.

„Děkuju, hotovo!“

Vindyho hlas se nesl nad parami kyselin.

„Z poetů nejvyšší jsi oslavil český luh, v Pantheon mus jsi vstoupil, Jaroslave, s ostatními velikány. Dneska jdou tvoje stopy do věčna slávy… leč každým, ne… i když dneska pro shon neustálý jsme odkazu tvého, mistře, zapomněli, že snad nám dočasné pozlátko doby oslepilo hleď… Leč každým jarem sad se přioděje v květ a duch ze zmatku se zase dopracuje k řádu…“

Vindy sundal čepici, měl vlasy husté jak beranici. A hlavu tak velikou, že každou čepici musel mít zezadu rozstřiženou a sešpendlenou velikým zavíracím špendlíkem. Přední dělník vyšel před dřevěný baráček, vyplivoval kousky krvavé tlačenky, které mu uvízly v děravých zubech, pak kráčel přes prkna, kolem koryt, procházel zelenkavými parami. A když vyšel ze skladu demižonů, z jeho kabátu a kalhot se olizovaly zelené jazýčky, plamínky par.

A přes koleje přišel závodní, důvěrník a muž v anglických šatech, který si nasadil čepici.

„To je sám delegát z Úra,“ představil závodní.

„Uvolnil se, čas si urval, aby za vámi přišel,“ řekl důvěrník.

„Podívejte se, s politováním jsem se dozvěděl, že nesouhlasíte s požadavkem, abychom byli blíže k socialismu,“ řekl tajemník, a že se zhlédl ve Velkém občanovi, stáhl si čepici víc do čela, „kdyby se o tom všem dověděl autor Rudé záře nad Kladnem, co by tomu řekl?“

„Ano,“ řekl Mlíkař a zvedl prázdný korbílek, „co by tomu řekl, když nám dáváte plnit normy, který jste ale s námi předepsaným způsobem neprojednali? Přece Tonda by nebyl proti nám! To jsem byl ještě kluk, když hrával s mým tátou na harmoniku a večer učil dělníky, aby se nikdy nedali!“

Tajemník se otočil, udělal dva kroky, sáhl si do vody akvária, potom jak svěcenou vodou si otřel spánky a řekl okouzleně:

„Na jakou harmoniku?“

„Na helikonku,“ řekl Mlíkař, „s mým tátou chodili spolu k Seckým na štamprli. Přeci Tonda je a byl živej člověk.“

Tajemník vzal mapu z Knězových prstů, podíval se na ni a pak řekl: „Takhle nesmíte mluvit, tím nahráváte agresorům. Správně jsem vás slyšel tady při filmování, jak jste pochopili, že krvácející Korea potřebuje naše zbraně… Ale co to teď slyším?“

„To samý,“ zahřímal Mlíkař, „co slyšeli důvěrník a tady závodní. Jednáte s náma jak s malejma klukama, a to je obcházení stranický morálky! Kde to jsme?“ volal Mlíkař a tloukl korbílkem do ingotu.

Tajemník se podíval na své průvodce, pak zase šel, opřel se lehce o akvárium, díval se se zájmem na červené a zlaté rybičky, pak se obrátil a unaveně řekl:

„Takhle ale nesmíte jednat, nemůžeme odmlouvat a neposlouchat nařízení vlády.“

„V tom se, soudruhu, obrať na soudruhy Krosnáře a Zápotockýho, ti nás učili, že voni tam nahoře jsou proto, aby slyšeli nás tady dole. Přeci čelem k masám, ne?“ řekl Mlíkař, potřásal rukou a otáčel se po brusičích, jako by chtěl od každého souhlas.

Soudní rada vyskočil na hranu, držel čtyři opratě kabelů, překládal bílé nohy, které trčely z odpadlých nohavic montérek, kráčel za zeleným demižonem s kyselinou solnou, demižon se vznášel s proutěným košem jak zelený měsíc. Když uviděl předního dělníka, zakolísal na hraně koryta jak provazochodec, ale kráčel dál… a stiskl knoflík a jeřáb se zastavil.

Přední dělník přikývl.

„Dneska to pěkně jde,“ řekl předák.

„Prosím ano,“ odpověděl soudní rada.

A Vindy podložil ocelovou tyč napříč korytem a zvedl ruku a soudní rada stiskl knoflík, ten správný, a jeřáb snášel demižon, Vindy měl pořád zvednutou ruku, až když demižon dosedl, začal se naklánět, Vindy odzátkoval hrdlo a demižon z hrdla vybublával zelenkavou štiplavou tekutinu a nádoba se zvolna nížila, minula svou svislou osu a klopila se k vodorovné ose tak dlouho, až hrdlo zůstalo pod svislou osičkou.

„Ale to je nahrávání naší reakci!“ řekl tajemník, „máme zprávu z Kladna, že velkopekař dal svý dceři jako svatební dar milion. Ptám se, jakpak to tak, když jsme začínali všichni s pěti sty korunami?“

„Netrefils, soudruhu, hřebík na hlavičku. Velkopekaře pozře epocha, mohl prodat barák, pole, mohl mít brilianty, dukáty, ale klucí, dost!“ zvedl korbílek Mlíkař, „dost! Soudruhu tajemníku, tady máš našeho důvěrníka, závodního, zařiďte to tak, jak se zvýšení normy má udělat. Ekonom práce ať přijde na naše pracoviště a s námi projedná zvýšení normy. Když to nevíte vy, tak to vím já, jak se správně a stranicky má na to jít. My dobře víme, co potřebuje vláda, ale klucí, pojďte na pivo, s takovýmhle tajemníkem zatím není řeč.“

A zvedl korbílek a vykročil první, brusiči kráčeli za ním, na kolejištích se rozhlíželi, pak Mlíkař řekl režisérovi, který nasedal do nákladního auta:

„To jste měli natočit, vy betlemáři, to, co jste teď slyšeli! K tomu by se hodily ty akvária a březový hájíčky!“

Tajemník se díval za odcházející partou brusičů, usmál se.

„Kdepák,“ šeptal důvěrník, „tady na Kladně jsou soudruzi jako břitvy.“

„Co je to za člověka?“ optal se tajemník a závodní odsunul vrata do cáglágru.

Na hromadě zrezivělých Kristů a andělů a ostatního šrotu si trestankyně orazily. Mašinka odtáhla muldy k martinkám a přivezla prázdné. Hrbatá trestankyně našla kopí od plotu, podala druhé kopí kamarádce a hned se postavila do základní pozice šermíře, proti ní se postavila druhá trestankyně a tak dělaly proti sobě směšné výpady, ta hrbatá musela vystupovat neustále na hromadu, nucena dorážejícím kopím své přítelkyně, která ji přes vrchol zatlačila až na druhou stranu haldy dolů… A ostatní se smály, chytaly se za břicho, objímaly se, visely si přes ramena jak pivovarští koně o polednách a smály se a řehtaly se.

„Já z toho umřu,“ vykřikla Lenka.

„Prosím,“ řekl důvěrník, „Mlíkař, tak mu tady říkáme, protože sám od sebe zavřel mlíkařství a šel nejdřív do dolů a teď pracuje jako brusič a je nejlepší pracovník, oddaný straník, ale Kladeňák. Když je matka zdravá, tak nikdo z dětí jí nechce přinýst dříví a vodu, ale když je nemocná, tak se děti předhánějí, kdo jí dřív poslouží, he he.“

„Nemocná, nemocná,“ dumal tajemník, „ale až bude nemocná, tak to by taky už mohlo bejt pozdě, nemyslíš?“

„Tak děvčata, děvčata!“ prohodil mírně strážný a vstal bledý a zsinalý s prstem za dohodovým pásem.

Soudní rada na Vindyho znamení stiskl správný knoflík a demižon se zase vracel. Rada pak překračoval po hraně koryta, stiskl vždy správný knoflík a demižon projížděl skrz ostré, zelenkavé páry.

„Dobrý,“ pochválil přední dělník a usmál se.

Vindy po houpacích prknech došel až k demižonu a do mračna, ve kterém se ztrácel soudní rada Hasterer, vykřikl: „Lepší se to v oblastech duchovních.“

A přes celou dílnu se přesunoval a cinkal jeřáb, slunce už bylo tak vysoko, že pruhy a pentle větracích věží se ze stěn přenesly do stropů, kde zářily vetknuté zlaté meče. Jeřáb prorážel modré stíny a polostíny, vazač břemen vztáhl ruku, jeho modré pracovní šaty splývaly s modrými stíny dílny, zastavil tajemníka, který položil prst napříč rtů a díval se na starého dělníka, jak vzal pajsr, přiložil jej k líci jak pušku, a jak se blížila jeřábnice, vykřikl: „Prásk!“

A tajemník viděl, jak blondýnka rozhodila ruce, jako by byla trefena do křídla, položila odbarvenou hlavinku na obrubu gondoly, na chvíli zvadla, ale pak se vesele vztyčila, zacinkala a smála se dolů na dělníka, nad kterým přehřměla s jeřábem.

„Tady jsou divní lidé,“ řekl tajemník a otočil se za vzdalujícím se jeřábem, „tak aby bylo jasno,“ řekl a díval se za mizející korbou a vzal důvěrníka a závodního za rameno a pak svoji hlavu vstrčil mezi ně, „tak za prvé, ihned poslat ekonoma na pracoviště, aby projednal zvýšení normy, za druhé ihned napsat na tabuli, že se pojede zatím na starou normu, a za třetí, kolik je tomu Mlíkaři let?“

V té chvíli se místní rozhlas ze Švermova rozehrál reprodukovaným valčíkem a trestankyně odhodily kopí a seběhly se k vagonům, tam, kde byla udupaná hlína, a jedna s druhou se daly do tance… i ta dívka s rukou v gypsu sběhla a zdvihla tu sádrovou ruku a tou zdravou si ji objala a sama si tančila valčík s gypsovou rukou.

„Kopečkářka,“ řekl přední dělník.

„To je, prosím, moje dcera,“ řekl soudní rada Hasterer a uklonil se.

„Tak děvčata, děvčata!“ lekal se bledý strážný.

– a n d ě l

Mladý závodčí s prstem za dohodovým pásem, na kterém bylo zastrčené pouzdro, a v tom pouzdru byl revolver, stál u magacínu šamotových trubek a díval se, jak trestankyně vykládají královské trubky. Vedle něj se vzpamatovávala jíva, kterou každým jarem roztrhaly lidské ruce skrz kočičky. A závodčí se díval na hromadu válečného šrotu, hromady obhořelých nemocničních postelí, roztahaných rentgenových přístrojů, kardiografů a jiných grafů, díval se na hromadu psacích strojů, nepotřebných po náletech, nějaká fabrika na psací stroje asi to dostala, klapky byly vyceněné proti slunci jak ústa mrtvoly, a v těch zpřeházených písmenkách sem tam byla krůpěj zelenkavého skla, protože při náletech se tavily okenní tabulky a hořelo všecko, dláždění i vzduch. A na těch psacích strojích, až na vršku, dětská postýlka a v hlavách té postýlky byl barvotisk a na tom barvotisku kráčela útlá dívenka přes lávku nad propastí, a ta dívčinka měla bílé šaty a za tou holčičkou se vznášel anděl strážný, byl také bílý, rukama se skoro dotýkal zad té děvenky a měl veliká křídla jako dvě nevěsty. A mladý závodčí byl bledý, dvě vrásky podle úst, jako dvě jizvy po řezu nožem. Díval se upřeně na barvotisk, vytáhl hodinky, nejdřív se zamyslil, usoudil, že bude jedna hodina, ale když se podíval na ciferník, jako vždycky, bylo o celé půldruhé hodiny míň. A do magacínu trubek dva dělníci v zástěrách přitlačili kocábku a začali nosit ty královské trubky, které právě složily trestankyně.

„Pane závodčí,“ řekla trestankyně Lenka, „musejí nosit ten materiál z takový dálky, nemohla bych jim pomoct? My jsme hotový.“

„Andělíček,“ řekl strážný a zastrčil hodinky a ukázal na postýlku.

„Můj strážníček,“ řekla Lenka a ukázala na strážného, „ale copak jsme vás někdy shodily?“ zašeptala a dotkla se rukávu uniformy.

„Jděte!“ zařval závodčí, „a vy ostatní! Koštátkem vymetat prázdný vagony!“ křičel a poroučel, ale trestankyně věděly, že se omlouvá.

„Děkuju,“ řekla Lenka a vešla do stínu magacínu, režné kalhoty a bílá blůzička se pohybovaly stínem, čtyři zlodějky vyskočily do vagonu a začaly tichounce zpívat: Jeden den bez tebe, co pro mne znamená, jak náruč sedmikrás do moře hozená… A strážný dál se vpíjel do barvotisku na dětské postýlce, která korunovala stovky vyceněných psacích strojů, a když zatahal za dohodový pás, cítil, že ten řemen mu stahuje křídla a drtí jejich peří, a že tou dětskou postýlkou si uvědomil, že to nebude jen tak, že mu v jeho strážném oddílu přátelé říkají „Anděl strážný“.

„Mám vám jít pomoct?“ řekla Lenka.

„Když vám to anděl dovolil,“ řekl Atomový Princ.

„Uděláme tedy řetěz,“ řekl pan Hulikán.

„Řetěz štěstí, ale sundejte si rukavice, prosím,“ pošeptala Lenka.

„Tělo na tělo,“ usmál se Princ.

A bral královské trubky ze štosu a podával je dívce a ona, když ty ostré šamotové hranolky brala, lehce zavadila prsty o dlaň Princovy ruky, a když je podala dál panu Hulikánovi, když vracela prsty, pohladila pana Hulikána po hřbetu ruky.

„To je hrůza,“ řekl pan Hulikán, „já teďka když dostanu vejplatu, tak nevím, jestli ji mám hodit do plotny nebo natotata prochlastat.“

„Šetřte,“ řekla Lenka, „a až vyjdu z kriminálu, půjdeme spolu na flámeček.“

„Než vy půjdete domů,“ povídá pan Hulikán, „kdepak mi bude konec. Ale tohle ať mi někdo jen vysvětlí. Patnáct let jsem rozvážel po hospodách led… a v každý hospodě jsem dostal pití a jídla, co jsem chtěl. A navíc, za takový léto, jsem si našetřil šest krabic od bot, šest krabic cigaret!“ prskal pan Hulikán, a jak se sklonil do kocábky, Lenka mu dala hubičku na jeho pěšinku uprostřed hustých vlasů.

„Co bysme měly říkat my?“ zeptala se.

„Vy jste mladice, ale mně je už přes padesát!“ vykřikl pan Hulikán, a ač mu nepadaly kalhoty, pořád si je loktem vytahoval, „nebo v takový Orionce! Ke svačině jsem dal do bandičky mandlovou čokoládu a smetanu a pustil do toho páru a ta to ušlehala! K tomu dezertky a hotovo! Anebo jak my jsme se tam nakárovali! Měli jsme paklíč od magacínu s kořalkama. A když zámky vyměnili, tak jsme do barelu od líhu nalili litr horký vody, pováleli, a trošku tresti a grog, že jsme si šlapali po rukách! Ale dneska! Kam jsem to šlápl? Ty prachy mi stačejí jen na pití a jídlo. Ale kde je rodina?“

Pan Hulikán rozpřáhl ruce a rychle vzal dvě královské trubky a položil je do kocábky.

A strážný se opřel o rozlámanou jívu, zíral na dětskou postýlku, která korunovala hromadu psacích strojů, a ten anděl strážný jej navlíkal do barvotisku, připínal mu křídla, perutě veliké jako dvě bílé nevěsty, a dával mu zadostiučinění, že on to byl, strážný, který zrovna tak, jako na té postýlce, dával záchranu trestankyni, která v loňských mrazech otěhotněla při noční skrz drátěný plot, ne jím, ale jistým mužem na druhé straně plotu, ta trestankyně měla od ostnatého drátu zraněné šlachy v kolenním kloubu a záda, ale oči jí zářily slzami, zrovna tak jako na podzim, když z jedné strany zdi cikánka vyhrabala díru a z druhé strany vyhrabal díru možná taky cikán, ale určitě nějaký žádostivý muž, a dírou v zemi ta cikánka otěhotněla, nic nebylo než ten otvor v zemi, pode zdí, pršelo tenkrát, jen lilo, strážný pak viděl rukama zdrásanou jílovou hlínu z obou stran, viděl ale i tu cikánku celou zablácenou, ale s očima plnýma štěstí.